Skořicovník cejlonský

V Číně byla skořice známá od roku 2500 př. Kr. a pro Číňany měla hodnotu zlata. Starověcí Egypťané ji používali při balzamování mumií. A znali ji i Izraelci. Mojžíš například dostal příkaz, aby ji spolu s dalšími druhy koření použil k přípravě „oleje svatého pomazání“, jimž měli být pomazáni kněží a předměty ve svatyni.
Skořice se spolu s dalšími druhy koření stala jednou z příčin objevení Ameriky, protože Kolumbus, který pro toto koření plul do Indie, se vydal na západ v domnění, že si tím zkrátí cestu. Během 17. a 18. století se skořice stala nejvýnosnějším obchodním artiklem pro holandské obchodníky. Kůra skořicovníku obsahuje esenciální oleje, aldehyd skořicový, taniny, šťavelan vápenatý, terpeny, škrob a malé množství rostlinného slizu. Díky všem těmto látkám má kůra následující vlastnosti: podporuje trávení, posiluje žaludek a zvyšuje chuť k jídlu. Rovněž zvyšuje produkci žaludečních šťáv a podporuje pohyby žaludku.

(Encyklopedie léčivých rostlin, Advent-Orion 2008)