Sociální psychologie.

Sociální psychologie je oblast psychologie, která se zabývá otázkami lidských interakcí. Zaměřuje se na formy a mechanismy začleňování lidí do mezilidských vztahů.

Sociální poznávání
Jedním z problémů, kterými se sociální psychologie zabývá, je otázka sociálního poznávání, tedy poznávání sociálních jevů (např. mezilidských vztahů) a objektů (druhých lidí).

Sociální percepce
Se sociálním poznáváním úzce souvisí sociální percepce. Jedná se o způsob, kterým si jedinec vytváří dojmy o charakteristikách druhých, jak hodnotí jejich emoce a chování, jak posuzuje interakci mezi lidmi a sociální objekty. Sociální percepce zahrnuje jednak vnímání zjevu a chování člověka, jednak objasnění (interpretaci) tohoto chování. Během sociální percepce se často vyskytují zkreslení a chyby.

Mezi nejvýznamnější patří např.:
haló efekt – hodnocení druhého podle výrazného znaku jeho osobnosti, který pozorujeme (jedná se o nejčastější chybu);
efekt primárnosti – na formování dojmu mají větší vliv rysy zaznamenané jako první. Pozdější informace jsou ignorovány, redukovány či potlačovány (např. poznáme-li nějakého člověka jako veselého, milého a společenského považujeme jej za takového už trvale);
efekt novosti – větší vliv na formování dojmu má nejnovější informace (tato chyba není tak obvyklá);
efekt shovívavosti – tendence jedince k lepšímu hodnocení lidí, ke kterým má dobrý vztah (člověk tak může podceňovat nedostatky nebo naopak přeceňovat úspěch oblíbeného jedince);
chyba centrální tendence – vyhýbání se extrémnímu hodnocení druhých;
chyba blízkosti – časová nebo prostorová blízkost vede k obdobnému posuzování (např. lidem, kteří patří k určité skupině, v níž je nám dobře, připisujeme podobné pozitivní vlastnosti);
předsudky – jedinci jsou připisovány vlastnosti na základě jeho příslušnosti k určité sociální skupině (např. na základě pohlaví, rasy či národnosti);
projekce – pozorovatel má tendenci promítat do pozorované osoby svoje vlastnosti a prožitky;
očekávání – rozlišujeme pozitivní a negativní očekávání (pokud mám pozitivní očekávání, více si všímám pozitivního chování a kladných vlastností druhého člověka a naopak).

Sociální komunikace

Mezi známou oblast sociální psychologie patří problematika sociální komunikace. Obecně můžeme komunikaci definovat jako spojení mezi lidmi, při němž dochází k předávání a přijímání významů (tj. všeho, co se mezi sebou lidé sdělují). V komunikaci rozlišujeme verbální a neverbální komunikaci.

I V rámci komunikace je za důležitou komunikační dovednost považována asertivita, tj. schopnost prosazovat své zájmy či názory, aniž by byla překračována práva ostatních lidí. Jde tedy o přiměřenou a otevřenou komunikaci mezi lidmi, a to na všech úrovních. Asertivitu tak může jedinec projevit např. v situaci, kdy za ním přijde kolega s tím, že má hodně práce a chce od něj pomoc, i když ví, že daný člověk má taky hodně práce. Asertivní reakce by např. byla: „Nezlob se, momentálně mám také hodně práce. Jakmile to půjde, rád ti pomohu.“ Tím bylo zachováno právo kolegy požádat o pomoc i právo jedince prosbu odmítnout. I

Verbální komunikace
Verbální komunikace je základní způsob, kterým lidé přijímají významy a předávají si je. Předpokladem verbální komunikace je znalost jazyka (druh komunikace složený z kombinace zvuků, slov, významů a pravidel). Schopnost dorozumívat se jazykem se nazývá řeč.
I Řeč je nástrojem myšlení, který umožňuje komunikaci mezi lidmi (dorozumívat se). Vyjadřuje myšlenky a umožňuje je sdílet s dalšími lidmi. I

I Rozlišujeme řeč a jazyk. Řeč je nástroj myšlení a forma dorozumívání, jazyk je prostředek dorozumívání, tedy nástroj řeči. S jazykem (potažmo s řečí) souvisí slovní zásoba. Ta je souborem slov, které se v daném jazyce vyskytují a které sám jedinec zná. Slovní zásobu můžeme dělit na pasivní (slova, která jedinec zná, ale nepoužívá je) a aktivní (slova, jež člověk aktivně používá). I

Řeč se skládá ze dvou složek:
receptivní – porozumění, souvisí se schopnostmi přijímat zvukové podněty;
expresivní – vyjadřování, zahrnuje artikulaci (fyziologickou způsobilost produkovat řeč skrze mluvidla).

Řeč má tři základní funkce:
označovací, zobrazovací – označuje věci, jevy, vlastnosti, vztahy ad.;
výrazovou – vyjadřuje vnitřní stavy jedince (citovou složku osobnosti);
vybízecí – působí na druhého člověk (např. jako výzva k něčemu).
Rozlišujeme dva druhy řeči:
vnitřní – řeč sama pro sebe, není vyslovena nahlas, člověk ji běžně používá např. v případě plánování činnosti, vybavování si emocí či citů;
vnější – řeč, pomocí které se obracíme ke svému okolí, v rámci vnější řeči rozlišujeme řeč mluvenou a psanou.

Poruchy řeči mohou souviset s vývojovými vadami, poruchami zvuku řeči či výslovnosti i s neurózami. Mezi poruchy řeči řadíme např.:
afázii – částečná či úplná ztráta schopnosti rozumět řeči;
mutismus – útlum schopnosti verbálně komunikovat (jedinec mluvit umí, ale odmítá to). Příčinou bývá většinou negativní zážitek (trauma ad.);
koktavost – porucha plynulosti řeči;
dyslalii (dětská patlavost) – porucha artikulace (výslovnosti), některé hlásky (s, c, z, š, ž, č, r, ř ad.) jsou nesprávně vyslovovány. I

Verbální komunikace probíhá ve dvou liniích:
obsahové (tematické) – to, co si lidé mezi sebou sdělují,
výkladové (interpretační) – to, jaký smysl lidé přikládají probíranému tématu.
U verbální komunikace rozlišujeme psanou a mluvenou formu. Mluvená forma má dvě roviny: obsahovou (to, co chce jedinec sdělit) a formální, jež obsah řeči doplňuje (např. barva hlasu, rychlost projevu a přestávky v něm). Formální rovinou řeči se zabývá psycholingvistika.

Neverbální komunikace
Neverbální komunikace je jiný než verbální způsob sdělování. Do neverbální komunikace řadíme:
mimiku – komunikace prostřednictvím výrazů obličeje, jde o pohyby svalů v obličeji (úsměv, pohyby očí ad.). Mimika patří mezi nejdůležitější projevy neverbální komunikace, vyjadřuje emoce.

I Mimika neboli výraz tváře je prvotní kanál vyjádření emocí. Lidé po celém světě jsou schopni z výrazu tváře rozpoznat několik základních emocí (radost, smutek, strach, hněv ad.), a to bez ohledu na sociální či kulturní prostředí, ze kterého vycházejí. I

I Mimika – komunikace prostřednictvím výrazů obličeje, jde o pohyby svalů v obličeji (úsměv, pohyby očí ad.). Mimika patří mezi nejdůležitější projevy neverbální komunikace, vyjadřuje emoce. I

proxemiku – vzdálenost mezi komunikujícími jedinci, často je ve vzájemném vztahu s postoji či sympatiemi komunikujících.

I Jedna ze složek postojů je kognitivní (poznávací) – poznání objektu a názory na něj. I

I Každý člověk má kolem sebe pomyslný ohraničený prostor. Ten nazýváme osobním prostorem – ostatní lidé sem nemají přístup nebo je tento přístup pro ně omezen. Osobní prostor lze rozdělit do několika sfér: intimní – do této sféry jsou připuštěni rodinní příslušníci, nejbližší přátelé či partneři. Intimní sféra je narušena např. na koncertech, v přeplněných tramvajích; osobní (do 120 cm od jedince) – do sféry jsou připouštěni známí, přátelé; sociální (120-360 cm od jedince) – v této sféře spolu jednají např. nadřízený a podřízený či kolegové v práci; veřejná (od 360 cm od jedince) – v této sféře spolu komunikují přednášející a studenti ad. V případě, že se potkají lidé, kteří mají rozdílnou představu o zasahování do svého osobního prostoru, hovoříme o proxemickém tanci. Jedinci se navzájem oddalují a přibližují. I

haptiku – dotek, nejčastěji se lidé v sociálních interakcích dotýkají podáním ruky, objetím či poplácáním po zádech;
posturologii – postoje a držení těla;
kineziku – pohyby těla při komunikaci;
gestiku – pohyby těla, zastupující verbální komunikaci; jsou původnější než slova;

I V různých kulturách můžeme narazit na odlišná gesta. Např. vertikální kývání hlavou, které u nás značí souhlas, je v Bulharsku vyjádřením nesouhlasu. I

Verbální a neverbální komunikace by měla být v souladu. Pokud neverbální komunikace neodpovídá té verbální, stává se komunikace nesrozumitelnou.

Učebnice Odmaturuj ze Zsv