Spojení duší VIII.

Šance pro manželství
Manželství pro všechny je šancí pro manželství samé. Dovolíme li stejnopohlavním párům rozšířit možnost svým způsobem interpretovat a zpřítomňovat něco z tajemství manželství jako mystického spojení dvou duší, můžeme zachytit jiné, nové či staronové odstíny, které obohatí známé formy manželských rolí a příběhů.
Stejně jako můžeme čerpat z manželských zkušeností z jiných dob a kultur a cítit hloubku, pestrost a stíny manželství (a také vidět, jak se manželství v dějinách a kulturách proměňovalo a že „tradiční manželství“ jako statický koncept je vlastně mýtem a idealizovanou touhou po něčem neměnném, co je však živé a dynamické), můžeme se zaposlouchat do stejnopohlavních verzí a být vděčni za něco, co může všechna manželství trochu uzdravovat. Gayové a lesby budou do manželství spíše přinášet myšlenku o rovnosti partnerů a vzdání se hierarchie ve vztahu, akcentovat aspekt většího přátelství a respektu či méně násilí.
Vztahy nemusí stát na majetku, moci, ovládání a předem daných rolích. Všichni můžeme mít prospěch z nových interpretací starého tématu manželství. Což opět spojuje jak progres, tak i uchovávání starého. Staré dobré věci musíme uchovávat dobře i nově, jinak se z nich stanou nepoužitelné konzervy. Můžeme oceňovat různost a pestrost, aniž bychom ztratili jeden fokus. Můžeme utvářet symfonii z různých nástrojů, různých rolí tak, aby celek hrál více tóny a více barvami.
Terapeut Thomas Moore v článku Gay Marriage píše o tom, že společnost je jako bytost, která má svá vývojová stadia a stupně zralosti. Do každého stupně – podobně jako v životě jednotlivce – se vstupuje prokázáním určité vyspělosti a rituálem. Moore přirovnává ukotvování stejnopohlavních manželství k iniciaci společnosti do nového, dalšího vývojového stupně, kde jsou překročeny předsudky a distribuce moci jen pro některé skupiny ve společnosti.
Sexuální výzvy nejsou problémy k řešení, ale cesty k nové úrovni zralosti. Iniciace je rovněž léčbou zranění společnosti, různých forem nerovnosti. Jejich odstraňování tak není blahosklonným aktem vůči nějakým chudákům, ale je to sebezáchovný projev společnosti jako celku.
Manželství ovlivňuje i širší komunitu: není jen svazkem pro manžele samé, ale je symbolem i pro lidi kolem. Umožňuje naplnění self, ponoření do mystéria i zintenzivnění života. Je v něm archetypální síla, a proto stojí za to ho i v dnešní době rozvíjet a hájit.
Podíváme li se do mýtů, vidíme božský pár boha Dia, mimo jiné vůdčí princip a boha zastupující řád, a bohyni Héru, ochránkyni manželství. Jejich vztah je bouřlivý, nikoli sterilní jako některé reklamy na manželství. Také se musí vyrovnávat s tím, že Zeus se zamilovává do muže – Ganymeda a dá tomu vztahu jméno Touha. Héra, strážkyně tradic, ač nerada, se musí učit vztahovat se k i Touze, stejně jako Ganymedes nemůže mít Dia jen pro sebe. Mytické příběhy (učebnice duše) nám naznačují pestrost kontaktu a heterosexuální i homosexuální motivy jako různé podoby duše.
Je důležité oslovovat potenciál člověka a jeho chuť pomáhat a dělat pro druhé dobré věci. Jsme li všichni součástí celku, je pomoc jedné skupině pomocí celku, jako kdyby ruka pomáhala třeba uchu. K tomu je však třeba vědomí celku, a nikoli mentalita my a oni. Také se hodí mít živou zkušenost, že altruismus dělá dobře většině lidí a že nikomu – snad kromě pár politiků – neslouží šíření strachu, předsudků a nenávisti.
Rozvojem soucítění a toho, s kým vším se identifikujeme (křesťansky řečeno „kdo všechno je naším bližním“), pomáháme sobě, své duši i společnosti samé – není v tom žádný rozpor. Můžeme zkoumat svá přesvědčení, posilovat ta dobrá, být otevření živým příběhům. Můžeme se otevřít něčemu, co známe jen málo, a vzít vážně zkušenost druhých. Můžeme odhazovat strachy a nenechat se strašit, spoluvytvářet atmosféru společnosti, která bude založena na hlubších hodnotách, bude se vracet k tomu skutečně dobrému a zároveň se bude hýbat kupředu – jeden můj kolega by to možná nazval termínem, který mi přijde výborný – „vracet se k cíli“.
Můžeme volit – a to jak v úzkém politickém smyslu, tak i v emočním a mentálním. Můžeme si tvořit vlastní pohledy založené na zkušenostech, nikoli na introjektech, na zjištění, kdy se cítíme dobře (Když pomáháme druhým? Když jim přejeme splnění jejich snů?), můžeme přispívat k tomu, že diskurz v daných tématech se bude posunovat dobrým směrem. Můžeme se ozvat a reagovat místo mlčení, když vnímáme omezenost názoru, nespravedlnost či udržování křivd.
Jako v dobré pohádce by se nám to mohlo někdy hodit – nikdy nevíme, jestli naše děti či vnuci nebudou gayové a lesby, a přáli bychom jim určitě, aby měli snazší život a mohli se rozvíjet v souladu s podstatou své duše. Můžeme objevit, že štěstí duše spočívá v dávání, přání dobra druhým a v umožnění všem, aby se cítili plnohodnotní, užiteční, krásní a sami sebou. Sloužíme duši i společnosti, pokud rozvíjíme solidaritu, pokud zastavujeme předsudky a strach a místo nich dáváme do světa důvěru a pokoj.
Možná potřebujeme vztažný bod, ze kterého uvidíme širší souvislosti a také to, jak se (rozumný, umírněný) konzervativní i liberální pohled na život mohou doplňovat. Takový vztažný bod nabízí třeba biblický příběh o „milosrdném otci“, častěji nazývaný „o marnotratném synovi“, což ale není podstata příběhu. Jsou tam tři perspektivy – staršího syna, který vše plní „správně“ a tradičně, ale nakonec se ukáže, že úplně zahořkl, závidí svému bratrovi, není schopen lásky, odpuštění a nechápe ani lásku svého otce k navrátivšímu se bratrovi. Ukazuje na nebezpečí, jak se může naše srdce zavřít, když se identifikujeme s tím, že my jsme ti dobří, správní, a čekáme, že jen my máme nárok na odměnu.
Mladší syn je svobodný, odchází poznávat život, ale neumí se svou svobodou zacházet, přijde o vše, co má. Vrací se se studem, který může zahladit jen nezměrná láska otce, který nevyčítá, ale přijímá a miluje. Otcova láska vrací synovi identitu a důstojnost. Tento pohled otce je třeba pro smíření perspektiv řádu a svobody.
Variaci můžeme nalézt u Karla Čapka v jeho Matce, kde se baví v podstatě konzervativec s liberálem, co to znamená dát věci do pořádku. Konzervativec říká, že dát věci tam, kde vždy byly. Liberál, že dát věci tam, kde mají být. Matčina perspektiva je dát věci tam, kde je jim dobře. Kéž bychom našli takovou moudrost Matky a lásku milosrdného otce léčící zraněné děti a s nimi léčili rány společnosti a jejích členů.
Manželství pro všechny je šancí pro všechny, aby posílili svá přející srdce, pro stejnopohlavní páry, aby mohly žít v souladu se svou touhou a realizovaly svou odpovědnost v pevném vztahu, pro společnost jako celek, aby vyzrála, pro manželství, aby se občerstvilo o nové prvky, pro spirituální cesty, aby se dostaly (zpět) ke skutečné podstatě, k lásce jako principu, který může jednou výrazněji určovat podobu našeho světa, i když se tomu mnozí vysmívají a pletou si ji se slabostí.
Svět nezachráníme jen ochranou starého, ale uchováním esence toho, co je neměnné, jako je láska, a umožněním, aby se tato esence mohla projevovat i v nových formách a podobách. Šíříme li a tvoříme li lásku a dáváme li šanci někomu ji ukotvit a nechat růst, podle mého přesvědčení v nejlepším slova smyslu napodobujeme Boha a stáváme se naplno člověkem. Můžeme se spojit jako novodobí mušketýři v mírně reinterpretovaném mottu (které se mi líbí v angličtině s dvojsmyslem slova all jako všichni i všechno): All for love, love for all!

Aleš Borecký
Psycholog
www.naslouchame.com