,,To už jsme přece řešili."

„To už jsme přece řešili.“
Tahle věta v terapii občas zazní. A není těžké pochopit proč. Člověk má pocit, že už o něčem mluvil tolikrát, že by přece měl být někde dál. Jenže psychika nefunguje jako seznam úkolů, které postupně odškrtáme a necháme za sebou.
Když klient pošesté vypráví stejný příběh o rodině nebo o vztahu, neposlouchám už jen to, co se stalo. Zajímá mě, jak o tom mluví tentokrát. Kde se zarazí. Kde se zasměje. Kterou větu řekne úplně jinak než minule. A někdy také to, co tentokrát vůbec nezazní.
Příběh může být stejný, ale člověk, který ho vypráví, už stejný není. To, co před měsícem znělo jako vztek, může dnes znít jako smutek. Z věty, která byla dlouho pronášená s jistotou, se najednou stane otázka. A někdy se poprvé objeví něco, co tam dřív nebylo vůbec slyšet.
Právě proto má v terapii smysl vracet se i k věcem, o kterých už se mluvilo mnohokrát. Minulost se tím nemění. Mění se ale vztah člověka k tomu, co se stalo. Některé vzpomínky postupně ztrácejí svou původní sílu, jiné dostanou význam, který dřív nemohly mít.
A pak přijde chvíle, kdy klient řekne něco, co už vlastně řekl mnohokrát. Jenže tentokrát se u toho zastaví. Možná poprvé slyší vlastní větu jinak.
To bývá jeden z těch nenápadných okamžiků, kdy se v terapii něco skutečně pohne. Bez nového tématu, bez velkého objevu. Jen starý příběh najednou zní trochu jinak.
#psychoterapie #zápiskyzterapie #sebepoznání Zdroj Facebook