Umění potkat člověka III.

Přepjatý kontakt
Přepjatý, dominující kontakt se od slabého kontaktu liší pouze zdánlivě. Mechanismus je ale podobný: nejsme schopni formovat figuru kontaktu společně s druhým člověkem, nejsme otevřeni tomu, co přichází, nejsme ochotni nedržet věci pevně ve svých rukou. Chceme figuru formovat jen po svém. Typickým rysem staženého kontaktu je, že chceme uchovat status quo, že sebe (ani ostatní) nechceme měnit, že jsme změně uzavřeni. Naopak u excesivního, přepjatého kontaktu chceme změnu až příliš, ať se jedná o změnu naši nebo o změnu prostředí a druhých lidí.
Změny lze přitom dosáhnout i v přiměřeném kontaktu (je to dokonce nejlepší, nejosvědčenější a možná jediný způsob, jak trvalou změnu nastolit). V přepjatém kontaktu si nevšímám toho, co se děje okolo. Nejsem otevřený prostředí a jeho vnímání. Kontakt formuji jen a výlučně podle své představy, kterou je – jak jsme zmínili výše – představa změny, odlišnosti od současné situace. Nevnímáme, co je, ale pouze co by mělo být.
Této změny („co by mělo být“) nechceme dosáhnout vyváženě, přiměřenou a oboustrannou komunikační výměnou, vzájemně ohleduplným kontaktem s druhým, který si často následně vyžádá také změnu naší představy změny. Chceme svoji vizi změny okolí (či sobě) implantovat, jako chirurg vyjme z pacienta orgán a implantuje jej druhému. Chceme být podobnými chirurgy mezilidských situací.
Velkou podskupinu přepjatých, dominujících kontaktů tvoří komunikace agresivní. V té vedu komunikaci svým směrem a nedám prostor k oboustrannému formování figury našeho kontaktu, což mě uchrání před nejistotou a nutností být otevřený. Jinou velkou skupinou je komunikace dominantní, kdy díky své roli mohu vést pouze monolog a neposlouchat druhého.
Příkladů situací dominujícího kontaktu je nesčetně:
• manažer, který vběhne mezi své podřízené a bez jakékoli zpětné vazby či otevřenosti názorům druhým začne udělovat příkazy a „správné způsoby“, jak situaci řešit
• rodič, který se nikdy nezastaví a neposlouchá své dítě (plete si rodičovství s automatem na zákazy, příkazy a dobré rady).
• učitel, který jen povídá (a nenechá své žáky se ptát, nesouhlasit, namítat)
• a někdy též – tento příklad se na zdejší stránky bude obzvláště hodit – psycholog či terapeut, který implantuje svou zásadní psychologickou teorii na svého klienta či pacienta, aniž by jej prostě vyslechl, snažil se pochopit, metaforicky „položil ruku na čelo“.

Kompenzace jako forma přepjatého kontaktu
Zvláštní podkategorií přepjatého kontaktu jsou případy dobře známé „překompenzace“, tedy snahy vyrovnávat se se svým pocitem méněcennosti nepřiměřeně situaci, ale přiměřeně pouze svým fantazijním představám:
• Zjevně sociálně neobratný chlapec, který oslovuje ve vlaku opravdu každou slečnu, je smutnou připomínkou, že než se dal do údernického boje se sociální úzkostí, měl nejprve absolvovat základní kurz sociální citlivosti a empatie.
• Mladá žena, která příliš hlasitě a příliš okatě líčí v restauraci své bombastické zážitky, mluví spíše o tom, že jí něco chybí.
• Muž, který svou neobratnost a nezkušenost v obchodě s módou kompenzuje příliš velkým proudem vtipů, přílišnou energií a tempem komunikace, která není přiměřená a neliší se „jen o něco málo“ od energie prodavačky, není suverénem, pouze špatně hraje roli suveréna.
Tito lidé chtějí změnu („mělo by to být takto“) tak moc, že už nejsou otevření situaci, nejsou přiměření. Aktuální situace je pro ně vlastně ohrožující, neboť by jim mohla ukázat, že jsou jiní, než si vysnili ve svém projektu změny. Taková situace by mohla vyžadovat, ať se chovají jinak, než je jejich představa ideálního „měl bych“. Mohla by přinést pocity, které nejsou s ideální změnou v souladu.
Proto je pro tyto lidi výhodnější zůstat uzavřen, nerealizovat svou neperfektní osobnost v situaci, jaká je, ale realizovat svůj perfektní koncept změny. Ten ale nikdy nebude životný, ale bude vždy pouze falešnou, nepevnou, nestabilní hrou, která se rozsype v okamžiku, kdy se vnitřní nebo vnější podmínky změní, kdy dojde k jiným kontaktům, neobstojí v konkurenci nových, silných prožitků.
Takové „hře na změnu“ totiž chybí cosi podstatného – nevychází ze síly, pevnosti a soudržnosti našeho Já (které, jak jsme uvedli výše, můžeme dosáhnout pouze kontaktem s Ty, který se vyznačuje uvědoměním, otevřeností, akceptací), je postavena na tekutých píscích našich fantazií, které jsou velmi slabým stavebním kamenem na to, aby mohly být trvalé a dlouhodoběji obstát v konkurenci soupeřících pocitů, fantazií, zkušeností a emocí.

Receptem na změnu je dobrý kontakt
Recept na změnu je tedy (zdánlivě) jednoduchý: větší uvědomění (sebe, svých prožitků, nabízejících se možností, ale také uvědomění ohrožení, limitů svých možností nebo vnitřní nespokojenosti), větší vnitřní otevřenost, ochota pustit svůj prožitek z rukou. Uvědomit si úzkost, energii, strach či nezkušenost: toto uvědomění ale neznamená, že musím prožitek okamžitě nějakým způsobem strukturovat. Alternativou je prostě nadechnout se, zastavit se, vydržet, i když to není příjemné.
A s vnitřní zvědavostí a energií (ano, právě v tu se úzkost mění) čekat, kam mě nový kontakt posune: jistě, mohu být trochu energetičtější či vtipnější než prodavačka s módou, nesmím však být jako tornádo, když ona je vánek. A mohu být tornádo, pokud ona je vichřice. Právě toto porozumění, chápání vhodnosti a přiměřenosti v dané situaci, je pro dobrý kontakt klíčové.
Vstupme tedy do kontaktu: buďme ochotni stát s holýma rukama, buďme ochotni čekat, co přijde, buďme ochotni reagovat jinak, poslechnout svůj impulz, vrátit se, když jsme vyšli špatně, chybovat, nebrat se příliš vážně, experimentovat. Buďme ochotni pustit věci z rukou, ale taky se stáhnout zpět, pokud to bude v zájmu vzájemnosti, přiměřenosti nebo respektování vlastních hranic. Buďme ochotni být trpěliví a naučit se nejen věci posouvat, ale taky čekat. Buďme ochotni měnit svá očekávání, měnit představy svých změn, buďme otevřeni pro nepříjemné a obtížné. Uvědomujme si, co se děje v nás a okolo nás.
Nepreferujme vždy zbytečně složité na úkor jednoduchého, ani se neutíkejme do jednoduchého, máme li strach z komplikovaného a neuchopitelného. Snažme se být přiměření: sobě, situaci, figuře kontaktu, prožitku, který v kontaktu přichází. Postupně se tak staneme více odpo vědní za sebe a své prožitky (tedy budeme vědět, kdy a jak odpovídat). Staneme se tak více zodpovědní k sobě – ke své jedinečnosti a autenticitě, i k druhým – jejichž autenticitu a opravdovost díky dobrému kontaktu dokážeme poznat, ocenit a akceptovat.
Budeme li vše toto umět, budeme se učit velmi důležitou, pro náš život možná vůbec nejdůležitější věc: budeme umět potkat člověka. Jedině tímto skutečným, existenciálním setkáním Já Ty se můžeme měnit – jak aktuálně, tak osobnostně. Jedině tak můžeme získat něco, co nazýváme existenciální zkušeností, a postupně i moudrost a pocit smyslu. A jedině tak můžeme mít na druhého člověka vliv, můžeme mu pomoci, můžeme jej změnit, můžeme s ním opravdu žít. Tím, že budeme sami sebou, v kontaktu s tím, čím je on sám.

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz