Vzpomínky

"Zase mě pronásleduje ten zvláštní pocit, po kterém jsem nikdy netoužila, ale i přes to mě neustále pronásleduje každým mým krokem, činem, úspěchem.
Zhatí každou domněnku toho, že prožívám absolutní štěstí.
Pokaždé dorazí ve chvíli, kdy ho nejméně čekám. A to ještě nemluvím o tom, co se děje mimo to vše, tím mám na mysli své osobní problémy, jestli mi rozumíš," pokojně jsem přikývl na souhlas "už si opravdu nevím rady, Pořád se mi vracejí vzpomínky!" pokračovala.
Němě jsem sledoval, jak se mladá dívka pokouší zadržet slzy a drtí si nervózně klouby na rukou.
Také mě v poslední době ovládal zvláštní pocit smůly a nedůvěry, i přes to jsem jí nedokázal pomoci a v tu chvíli jsem si připadal stejně bezbraně jako ona.
"Omlouvám se," vypustil jsem z úst "ale myslím si, že ti nejspíš nedokážu nijak pomoci".
"Nevadí" zazněl v místností roztřesený hlas plný bezmoci a trápení "jsem ráda, že jsi mě vyslechnul" a pokusila se o mírný úsměv.
Pohled na ni nebyl moc hezký, asi jako na nikoho, kdo vám pomalu mizí před očima a jeho duše se vymačkává jako zralý citrón.
Je divné, jak vzpomínky ovlivňují naši psychiku a tolik nás pálí, pálí tak moc, že každá další vzpomínka způsobuje popáleninu na naší křehké duši.
Zavřel jsem oči a ponořil se do své mysli, za nic jsem si nevěděl rady, jak přimět svou mysl k zapomenutí, natož abych pomohl jí, té hromádce neštěstí, která mi utíká mezi prsty jako voda, jenž se nemůže udržet na jednom místě, pokud ji nedáš do nádoby.
Tak strašně moc ji chci vyprostit z hlubiny, v které se ocitla, ale nedokážu to!
Vražedné ticho ničilo jen její vzlykání.
Vztáhl jsem k jejímu pasu ruku, abych ji mohl obejmout.
Dívčine tělo vydávalo neskutečné teplo, obličej měla zabořený v mém rameni a potichu zašeptala "Děkuji za vše".
I když se to nezdá, tohle byla pro mě příliš moc emotivní chvíle, připadal jsem si tak hrdinsky, nemohl jsem se ubránit skromnému úsměvu, něžně jsem jí políbil do vlasů. Celá se zachvěla.
Cítíl jsem něco, co jsem dříve nepocítil, jako bych měl zodpovědnost za to, aby byla znovu šťastná, určitě to musím být já, ten, co ji vyvede ze všech těch zlých spárů, které více a více uchytávají duši této dívky.
Jistě, nic není jen tak, jsem trochu sobecký, vím, že když budu po jejím boku v jejích nesnázích, mohu být po jejím boku i ve chvílích, kdy bude prožívat největší úspěchy.
Není to ledajaká dívka, má v sobě kouzlo, talent, víru.. nyní zákeřný smutek, který ji může proměnit v obyčejnou trosku, jenž nic nezmůže a bude oddána osudu nudného života.
Ale od toho jsem tady já, abych zabránil této ničivé cestě plné nesnází.
Pomohu jí, ona později pomůže mě.
Ne, není to genialní, je to obyčejný obchod, něco za něco.
Nic není jen tak, žádné štěstí není z hůry dáno, vše co někteří udělají pro nás, my jednou musíme jim oplatit, abychom nebyli dlužníky.
Tohle je jedna výhoda vzpomínek, ona nesmí zapomenout na mou pomoc, já nesmím zapomenout na to kouzlo, co mi dala jejím úsměvem, když se vyprostila z mého silného objetí.
Když vydržím po jejím boku tohle období, jsem si jistý, že bude následovat lepší a lepší... že jednou s ní dosáhnu vrcholu absolutního štěstí, na které budu vzpomínat, s láskou vzpomínat. Na které budu mít ty nejkrásnější vzpomínky!
Vzpomínky, které nebudou bolet ani jednoho z nás, pokud se tedy budeme snažit, vzpomínky, jenž budou v srdci nás dvou a jen tam, nikde jinde....
Vzpomínky pálí ale také nám dávají sílu do dalšího dění v našem životě.
Vzpomínky jsou důležitější než voda, jídlo, slunce... pokud nemáš vzpomínky, které napomáhají tomu, aby z tebe byl člověk, nejsi nic, jen hromada nepoužitelné energie.
Zlé vzpomínky nám nedělají dobře, ale mění nás, dělají z nás osobnosti, kterými jsme.
Hodněkrát se stane, že budeme chtít něco v naší hlavě smazat, vzpomínku, která nás bude bolet, ovlivňovat.. je jen na nás, jak se jí necháme manipulovat, je jen na nás jak se k ní postavíme, ale smazat ji, by byl hřích.
- http://marketahuskova.blog.cz/ -