Zrada

A tak sedím v místnosti naplněné tmou, která mě tlačí k zemi a představuju si světlo.. Jak asi voní?

Sedím v údolí plném sněhu a ledu, na zmrzlou tvář mi padají vločky a já si představuju teplo... Jak asi vypadá?

Na moment zavřu oči, obklopuje mě teplý vzduch a oslepující zář...
Já upadám hloubeji do snu.
Lítám si v oblacích, vznáším se nad lesy...
Zatoužím po realitě... Jak asi zní?

Otevřu oči, promnu si je a zaslechnu všude kolem sebe:
"Jediné co musím, je umřít!"
"Nikdo se mě neptal, jestli se chci narodit, tak mi laskavě nekecej do toho, jak chci žít!"
"Nenávidím tě!"
...
Zaslechnu, jak z rádia na mě mluví klidný hlas, jenž oznamuje světu, co se zrovna událo za vraždy, loupeže, přepadení...
..Obdivuju optimisty v naší společnosti. Jsou to snad snílci?
V evolučním žebříčku jsme sice na nejvyšším místě, ale mnohdy mi příjde, že se chováme chováme hůř, než nějaká divoká zvířata...
Jenomže my narozdíl od zvířat, s tím můžeme něco dělat... je to jenom na nás, jak daleko to necháme zajít.