Život bez hranic ......

Toužím po svobodě, volnosti, životě bez hranic daných zvenčí. Co se týká mé osoby, mám naprosto jasno; ale co chci pro sebe, měla bych poskytnout i ostatním. A nyní nastává otázka, zda jsem toho schopna. Teoreticky to není problém, ale co praxe? Mám na to, abych poskytla partnerovi naprostou svobodu, nekladla si žádné podmínky a byla vděčná za každou chvíli, kterou spolu můžeme prožít? Pokud žijeme izolovaně jen sami dva, můžeme rozvíjet teorie, ale jakmile vyjdeme ven a vstoupíme do prostoru jiných lidí, zjišťujeme, že je kolem tolik zajímavých podnětů - a najednou máme každý své hranice a vzájemně naprosto odlišné. Co jeden považuje již za nemožné, druhý neví, o čem je řeč. A je opravdu něco nemožné? Je nutné vidět svět stejnýma očima? Začněmě každý sám u sebe a dopřejme si vše po čem toužíme, zbytečně se neomezujme s ohledem na druhé. Prožijme vše, o čem sníme. Když si tento "luxus" dovolíme, najednou zjistíme, že vlastně spoustu prožitků ani nechceme, že naše sny a představy v reálu mají úplně jinou hodnotu. Zjistíme, že nás vlastně láká jen to, co je zakázané, ale pokud je vše dovoleno, najednou se náš zájem přesouvá jinam. Přejímáme zodpovědnost za své chování a začínáme si více vážit sami sebe a tím i druhých.
Ženy mají tu vlastnost, že si spoustu prožitků nedovolí, aby nezranily partnera, a to stejné mlčky očekávají od něj a potom se diví, jak je možné, že on se z jejich pohledu chová jinak. Muž je překvapen, zmaten a vůbec neví o co jde. Je smutný někdy vzteklý, vzpurný, protože si není vědom žádné viny, kterou mu žena podsouvá.
Naučme se s muži hovořit o všech svých POCITECH, SNECH, PŘÁNÍCH, ale ještě dřív než máme dojem, že je něco špatně, v klidu a pohodě, bez výčitek. Toho jsme ale schopny teprve tehdy, když si sami sobě dáme naprostou svobodu. Nemějme strach ze svobody, buďme sami sebou, naslouchejme své intuici a bude se nám žít daleko lehčeji a naše hranice se začnou pomalu rozšiřovat, až najednou zjistíme, že žádné nejsou. ,-)