Životní nutnost nalezení spojení s vlastním, nejhlubším já

Lidé obecně nežijí správně, protože život neprožívají z hloubky jádra své osobnosti. Žijí jen povrchně, neboť jejich vnitřní život se opírá o druhořadou složku jejich osobnosti. Takhle to jde už celé generace, lidé si na to zvykli a považují to za normální.

Přichází však doba proroky předpovídaného Soudu a každý z nás se bude muset zodpovídat za to, jak hospodařil s darem života. Zda byl jeho život hluboký a pravý, nebo jen povrchní a mělký. Je proto v zájmu naprosto každého, aby ještě v poslední chvíli se svým životem něco udělal. Aby ho učinil takovým, jak to od něho od samého začátku očekával Stvořitel, aby na základě toho mohl úspěšně projít Soudem, a aby mohl být jako užitečné pšeničné zrnko shromážděn v Pánově sýpce.

Jak se tedy stát skutečným člověkem, žijícím svůj život z hloubky jádra své osobnosti?

Ve zcela nejzákladnějším členění se uvnitř každého z nás nacházejí dvě složky. Rozum a cit!

Rozum je nejjemnější a nejdokonalejší nástroj hmoty – našeho mozku. Rozum je dokonale uzpůsoben k tomu, abychom jím poznávali vše, co je fyzické a materiální. Je to jeho velká přednost, ale zároveň také omezení, neboť rozum není schopen chápat nic, co se nachází nad hranicí materiálního prostoru a času.

Vezmeme-li například pojem „věčnost“, rozum neví co s tím. Neumí to pochopit, protože rozum zná jen ustavičnou proměnlivost materiálních forem. Jen neustálé vznikání a zanikání, ale žádnou věčnost.

A protože rozum tento pojem nechápe, tvrdí, že věčnost neexistuje. Svým způsobem má částečně i pravdu, protože věčnost v hranicích materiálního prostoru a času opravdu neexistuje.

Ale kde se potom vzal tento pojem? Proč ho máme ve slovní zásobě, když neexistuje?

Protože tento a mnohé jiné pojmy, jako například pojem „Bůh“, se dostaly do naší slovní zásoby z úrovní, nacházejících se nad hranicí materiálního prostoru a času. Nad hranicí, kam už schopnosti materiálního mozku a materiálního rozumu nesahají.

K tomu, aby se člověk dokázal povznést nad tuto hranici, má k dispozici jinou složku své osobnosti, a to je cit. To znamená, že věci a pojmy, nacházející se nad hranicí materiálního prostoru a času, můžeme vnímat a chápat skrze náš cit. Skrze naše citové vnímání, které je duchovní.

Je tomu tak proto, že právě cit je hlasem našeho duchovního jádra - našeho ducha. Duch je nejvnitřnější podstatou nás samotných, kterou bychom se měli řídit. A to tak, že budeme naslouchat hlasu svého citu a svého svědomí. Skrze ně nás bude naše pravé duchovní já vést k duchovním výšinám, tedy tam, kde je naše domovina.

Jedině náš duch skrze cit může pozvednout náš život a jeho hodnotové zaměření nad hranici materie, nad kterou už rozum nesahá. A protože nad ni nesahá, snaží se rozumově zpochybňovat všechno duchovní.

Ti, kteří v tomto směru podlehnou hlasu svého rozumu, se stanou materialisty a tomu přizpůsobí celý svůj život s jeho hodnotovým zaměřením. Ale to je žel život promrhaný, protože naše skutečné bytí daleko přesahuje hranice matérie. Naše bytí sahá až do věčnosti říše Ducha, kde se jednou máme vrátit. A vrátit se tam můžeme jen tehdy, když budeme kráčet cestou, kterou nám ukazuje náš duch skrze cit. Rozum musí následovat tento směr a musí poslouchat hlas ducha a citu. Ne tak, jak je tomu dnes, že rozum je neomezeným vládcem našeho vnitřního života a to citově duchovní je potlačeno, nebo zcela zasypáno.

Člověk, který si uvědomí tyto skutečnosti a chce se stát člověkem pravým, musí začít rozvíjet svou citovou vnímavost. Je to však problém, protože v každém z nás má to rozumové prostřednictvím výchovy, školy, nebo zvyklostí první místo.

To rozumové v nás je natolik rozvinuté, že zastírá naše cítění, znemožňuje nám ho vnímat a zpochybňuje to, když se jím chceme řídit. Rozum záměrně a zákeřně vytváří kolem našeho citu nepřekonatelnou hradbu, abychom ho nevnímali, a aby nám mohl vládnout jen on sám. Aby z nás udělal rozumově omezené lidi, kteří přežijí svůj život v materiální mělkosti a povrchnosti.

Existuje však způsob a metoda, jak tuto hradbu odstranit. Jak se znovu spojit se svým duchem a jak jasně vnímat jeho hlas citu. Tím způsobem je dobré chtění a konání skutků dobra!

Začneme-li v sobě trvale přechovávat pouze dobré chtění a začneme-li v každé situaci činit pouze dobro, rozumem záludně vybudovaná zeď, oddělující nás od našeho ducha, se začne pomalu ztenčovat a my můžeme stále jasněji a jasněji vnímat hlas citu.

A nakonec zeď rozumu zcela padne a my se staneme lidmi citu! Lidmi ducha, ve kterých je to citové na prvním místě a to rozumové vykonává jeho podněty. Tímto způsobem se staneme pravými lidmi podle Vůle Stvořitele, kteří skrze cit a ducha najdou spojení se vším duchovním.

A to je duchovní znovuzrození! To je zrození se v Duchu! To je odkrytí cesty k Bohu a k výšinám Ducha, kam nás bude to citové neomylně vést. Stačí jen naslouchat v sobě a kráčet cestou citu.

Takovou moc má a takové ovoce přináší trvalé chtění dobra, jakož i konání činů dobra v každé situaci. Držme se toho a najdeme pravý život. Život Ducha! Život duchovní, který obstojí v Soudu.