Pět zásadních důvodů, proč se bojíme být sami sebou

Nejde mi být sama sebou
Nedávno jsem měla klientku na koučinkovém křesle a ta mi říká: „Přežívám. Nejde mi se radovat. Já si nemůžu vzpomenout, kdy jsem se naposledy od srdce zasmála. Já si to vůbec nevybavuji. Není mi do smíchu. Jsem pořád vážná. Nic zásadního se mi v životě neděje, ale přijde mi, že nemám nárok ani právo být spontánní a veselá. Vůbec mi nejde se v životě s blízkými radovat. Emoce raději neprojevuji. Mám je v sobě nějak zablokované. Radost mi úplně zmizela ze života a nevím proč.“
Toužíme být sami sebou. Chceme být autentičtí, spontánní, radovat se, uvolněně se smát a sdílet s druhými naše nadšení a horlivost, ale nejde nám to. Proč?

1.Naši radost nesdíleli a nechápali
Vzpomínáte, co se dělo, když jste byli malí a lítali jste, skotačili, hráli jste si, smáli se, nadšeně jste chtěli s blízkými sdílet svoji radost z berušky, která vám lezla po ruce, nebo jste se radovali z toho, jak jste na krupicové kaši vyrobili z másla jezírko, nebo jste se smáli, jak máte na puse vousy z kakaa a chtěli jste dát mamince spontánní kakaovou pusu? Smázli nás: „Neblbni. Uklidni se. Nech toho. Moc se nesměj. Jsi nějaká rozdováděná. Neblbni s tím jídlem. Nech tu berušku, ať jí něco neuděláš…“ Neuměli s námi naši radost vůbec sdílet. Tak jsme si z daných situací zapsali do našeho podvědomí: Blízcí nám nerozumí. Moje sdílení radosti s blízkými je k ničemu. Lepší je se neradovat.

2. Naše radost a smích blízkým vadil
Rodiče byli plni svých starostí. Neměli na nás náladu. Vařili, nakupovali, uklízeli, chodili do práce nebo se zrovna dívali na oblíbený seriál a chtěli mít svůj klid. Tak jim naše radostné skotačení vadilo a otravovalo. Rušilo a rozptylovalo. Tak jsme situaci vyhodnotili po svém a zapsali jsme si do svého podvědomí vzorce: V blízkosti rodičů je lepší se moc neradovat. Mezi blízkými je bezpečnější být vážný a emoce moc neprojevovat. Doma je lepší být tiše. S blízkými není zábava.

3. Když jsme byli radostní a spontánní, tak nám naložili práci
Vzpomínám si, jak jsme si se sourozenci hráli. Smáli jsme se, stavěli jsme si domečky z dek a z našeho pokoje jsme udělali takový bunkr. Nesmírně jsme si to užívali. Bylo to úplné dobrodružství. Tvořili jsme si svůj svět. Přilítla mamka: „Co tady blbnete? Kdo ten bordel bude uklízet? Máte tady nějak moc zábavy, jděte dělat něco užitečného. Nemáte nic pořádného na práci? Máte již hotové úkoly? Ukliďte to a jděte škrábat brambory.“ Přišla emoční sprcha. Zklamání. Vztek. Bolest. Co si podvědomí z takové situace zapsalo: Radovat se v přítomnosti blízkých mi přinese bolest. Moji radost brzy zkazí. Za moji radost budu muset pykat. Je lepší moc radosti a nadšení v blízkosti druhých neprojevovat. Budu-li se moc radovat, přidají mi úkoly a další práci.

4. Budu-li sama sebou, spontánní, mohu zůstat sama
Rodiče bývali zapadlí ve svých starostech, úkolech a denních povinnostech. Z pozice rodiče vím, že je rodičovských úkolů hodně, ale to neznamená, že jsem jako rodič „odsouzen“ již jenom trpět a přežívat pod tíhou povinností a nemohu se smát. Bohužel tak většina rodičů dopadne. Odnášejí to následně děti. Právě tím, že si „dovolí“ být radostní, bezstarostně skotačit a smát se. Obrátí se to následně proti nim. Tak když jsme byli spontánní, vyhnali nás: „Jdi si skotačit někam jinam. Dej mi pokoj. Jestli chceš blbnout, tak jdi do svého pokoje a zavři se tam. Jdi ven a přestaň mi tady zpívat a tančit. Bolí mě z tebe hlava. Jestli chceš být tady se mnou, tak se zklidni.“ V naší hlavě se zapsaly programy: Budu-li se moc radovat, mohu zůstat sama. Budu-li spontánní a uvolněná, pošlou mě pryč. Budu-li šťastná, nedají mi lásku a přijetí.

5. Být sama sebou bolí a je to riziko
Vytvořily se v nás strachy, že zůstaneme sami, nikdo nás nebude mít rád a že je lepší se chovat tak, jak okolí očekává. Přizpůsobit se jejich náladám a nastavení. Neprovokovat rodiče, blízké, partnera, kolegy, šéfa naším smíchem. Tak se z nás postupem času staly emočně ploché bytosti, které si nedovolí radovat se s dalšími, s dětmi, s rodinou. Celé se to opět opakuje dál. Radost dospělým vymizí ze života a chodíme světem jako emočně ploché bytosti s vážným a utahaným výrazem ve tváři, jako klientka, která mě požádala o pomoc.

Naštěstí je možné naše vnitřní nastavení změnit
S paní Lenkou jsme na osobní konzultaci vytahaly z hlavy asi 250 vzorců, tzv. Emočních rovnic, které ji blokovaly se radovat. Po dvou měsících intenzivní práce na sobě se jí opět vrátila radost do života. Přestaly jí dokonce i bolesti hlavy. Uvolněním vnitřních bloků se zbavila tlaků, kterými v sobě proud svých emocí dlouhé roky potlačovala. Přišlo uvolnění, klid a radost.
Programy, které se nám z různých situací v dětství „nahrály“ do hlavy, je možné naštěstí z podvědomí odstranit. Vyčistit a uklidit si v sobě. Radost, smích, nadšení a životní vášeň je energie, která potřebuje naším tělem proudit. Je pro nás jako krev v žilách. Když jí v sobě nedáme možnost proudit, začne naše tělo i duše odumírat.

Lucie Königová
Autorka tohoto článku