JAK SE ŽILO NA LODÍCH

Sama velikost španělské flotily působila výjimečné nesnáze. Všechny evropské národy se po mořích plavily už celá staletí, vždycky se ale vydávaly na krátké, omezené plavby z jednoho přístavu do druhého. Tentokrát - aby splnily rozkaz svého krále - se tisíce námořníků vtěsnaly do maličkých, pohupujících se kajut, v nichž strávili tři měsíce jen do chvíle, kdy dopluli do Lamanšského průlivu. Potraviny se na palubě v parném létě začaly za pár dní kazit. Na vodě uchovávané v dřevěných sudech se tvořila slizovitá pěna.
Námořníci namačkáni v těsném a vlhkém podpalubí - do všech dřevěných lodí totiž zatékalo - se stávali snadnou kořistí chorob.
Angličané měli v tomto ohledu velkou výhodu: do bitvy vyplouvali z domovských přístavů, a tak mohli do poslední chvíle vyčkávat. I oni ale ztratili více mužů následkem nemocí než v boji. Zatím co na moři padla jen asi stovka Angličanů, po bitvě jich na tři tisíce skolila prudká otrava z jídla - zemřeli dříve, než mohli být na břehu vůbec vyplaceni. V samotném střetu více mužů zabily třísky odletující z prasklých trámů než palba z děl a mušket. Když se v bitvě u Gravelines jedna ze španělských galeon při zpětném obratu naklonila, angličtí námořníci viděli, jak jí z palubních odtoků proudí krev.