Na věky věků

Už Aischylos říkal, že nikdo z nás neprojde životem bez útrap, nehod a škod. Ulomil se mně u brýlí ten bazmek jak se strká za ucho (záušník?). Potřeboval jsem odjet autem a k tomu zase potřebuji brejle. Dostal jsem nápad! Vteřinové lepidlo!
Lepidlo pracovalo skvěle. Nejprve jsem si slepil k sobě dva prsty. Drželo to fest. Pak jsem omylem kápl trochu vedle a přilepil ke stolu tužku. Já už tady nebudu, ale ta tužka na stole určitě ano.
Jen ten zatracený záušník ne a ne držet. Lepidlo steklo na jedno dioptrické sklo. Tím jsem se stal bratrem Žižkou. Ovšem kdyby držel jmenovaný záušník.
A dál už toho moc nevím. Po něčem jsem skákal. Z trosek soudím, že to bejvávaly brejle.
Teď už měly důvod aby na nich nic nedrželo.
Manželka pravila, že jsem cholerik.
Odjel jsem k optikovi a z ranečku mu vysypal obsah na stůl.
Mistr se v tom chvíli zamyšleně přehraboval a pak položil naléhavý dotaz: "Co jste s tím dělal?"
"Chtěl jsem je opravit," odpověděl jsem.
"Mám takový pocit," mistr pečlivě artikuloval, "že jste nebyl příliš úspěšný"
Zadíval jsem se na něho pohledem, který jsem odkoukal od naší Daisy (fenka boxera):
"Opravíte to?"
Mistr mě nešetřil: "To bych musel být kouzelník!"

A tak budu mít nové brýle.
Lepidlo jsem nevyhodil. Trochu ho vyteklo do šuplíku, drží velmi dobře a tak tam zůstane.
Na věky věků.