Naše školství I.

Naše školství zvyšuje nerovnosti, data jsou nekompromisní. Gymnázia testují děti jako cvičené opičky, problém je i v kvalitě základek, říká expert na vzdělání.
Programový ředitel EDUinu Miroslav Hřebecký (programový ředitel spolku EDUin; je absolvent Pedagogické fakulty UK Praha a centra školského managementu tamtéž; osmnáct let strávil ve školství v první linii, má za sebou ředitelskou zkušenost z gymnázia s základní školy; od roku 2003 působí paralelně jako lektor vzdělávání učitelů a ředitelů, jeho kurzy prošlo přes pět tisíc nejrůznějších pracovníků ve školství; tematicky se věnuje vzdělávací politice, zřizovatelům škol a spolupráci se školským terénem) v rozsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ popisuje kondici základních a středních škol v ČR, přičemž za jejich hlavní problém považuje, že nepůsobí jako kompenzátor nerovnosti. Vysvětluje také, proč by zredukoval počet víceletých gymnázií, nebo jak to má s alternativními školami či pedagogickými fakultami. V neposlední řadě uvažuje o výzvách, kterým bude české školství v nejbližších letech čelit.
Co považujete v danou chvíli za největší problém našeho školství, pokud jde o základní a střední školy?
Česko má na to, jak vyspělá jsme země, ve svém vzdělávacím systému velké nerovnosti, kritizuje nás za to ostatně i OECD. Náš systém nepůsobí jako kompenzátor nerovností – nedává všem dětem rovné šance. Naopak: on ty nerovnosti zvyšuje, rozevírá nůžky. Ze všech problémů, které naše školství má, bych toto asi jmenoval na prvním místě.
A souvisí to například s tím, že máme nepříliš promyšlenou podobu přijímacích zkoušek, s existencí víceletých gymnázií a podobně. A to říkám přesto, že to bude na každého druhého, možná na každého působit jako červený hadr na býka. Ale statistiky, data a vědecké studie jsou v tomto ohledu poměrně nekompromisní.
Jinými slovy mi říkáte, že víceletá gymnázia by neměla existovat?
Minimálně gymnázia by měla být výrazně zredukována, a to na původní úroveň, když se zakládala, tedy maximálně na pět procent populace – aby to bylo skutečně jen pro ty nejtalentovanější děti. Ale pokud se ptáte na můj osobní názor, tak ano, bylo by lépe, pokud bychom to měli podobně jako většina vyspělých států kromě střední Evropy. Nikde jinde totiž víceletá gymnázia neexistují. Většina států se z mnoha dobrých důvodů snaží mít do patnácti let všechny děti pohromadě. Důvodů, proč tomu tak je, existuje opravdu hodně, zmínit mohu sousedské komunity nebo sociální kompetence.
A když o tom mluvíme, jaký je váš názor na rozličné projekty typu alternativních škol?
Mnohé alternativy alternativami ani už nejsou, existují přes sto let, osvědčily se a do svých vzdělávacích programů jejich metody přebírají i běžné školy. Často je základní odlišností, že žáci se v takových školách tolik nenudí a výuka je více baví. A není pravda, že se v těchto typech škol děti neučí, platí totiž, že hra je pro malé děti v podstatě práce. V zásadě jde o to, zda škola musí za každou cenu bolet, a o to, zda – když to trochu přeženu – správná škola je ta, kde se děti mlátí karabáčem.
Skutečně existují lidé, kteří jsou výkonově zaměření a mají to takto nastavené. A když škola nebolí, je to podle nich špatně. Dokonce existují ředitelé škol, kteří na dnech otevřených dveří rodičům vykládají, kolik dětí vyhodí, protože to považují za standard kvality. Přitom správný pedagog má pracovat úplně s každým dítětem. A kvalita školy se podle mého přesvědčení pozná především podle podpory těm, kterým se nedaří.
Není to ale reálně tak, že tyto školy přitahují určitý typ rodičů, což ve výsledku znamená, že tam převážně dochází děti s podobným sociálním statusem?
Samozřejmě, z jistého pohledu máte pravdu. Když se vrátím k těm nerovnostem, tak ano, tento typ škol do jisté míry nerovnosti způsobuje. Ale má to plusy a minusy. Pokud jde o široké spektrum škol, principiálně je dobře, že existují. A to kvůli tomu, že si rodič může vybrat, typicky ve velkých městech. Díky tomu panuje mezi školami zdravá konkurence, navíc alternativní školy do celého systému vnáší nové trendy, které postupně přebírají i ostatní školy.
To je nepochybně pozitivní efekt. Z pohledu nerovnosti ale platí, že tyto školy mají většinou nějaké školné, takže z principu nejsou pro každého. Zároveň je potřeba říct, že je spousta škol, které jsou alternativní, a přesto jsou veřejné , takže se tam školné neplatí – typicky mohu jmenovat waldorfské lyceum v Praze nebo waldorfskou školu v Semilech. Ta je zřizována městem Semily. Těch příkladů by bylo mnoho.
Vedle toho jsou ale školy vyloženě založené na tom, že se zde vybírá vysoké školné, takže jde o školy do jisté míry elitářské. Pokud si ale vezmeme malou školu na vesnici, je ideální, když je tam jedna a všechny děti chodí do ní. I tam to ale dávno takto nefunguje. Mnohde obec silou vůle udržuje malotřídku, kterou horko těžko ufinancuje, protože starosta moc dobře ví, že jde doslova o existenční věc pro vývoj obce, ale přesto je tam určité procento rodičů, kteří vozí své děti do okresního města, protože mají dojem, že čím větší škola, tím lepší.
Přitom je to přesně obráceně: malotřídka má v sobě už z principu zakódován alternativní program, který dětem zajistí individualizaci výuky, vede je k samostatnosti a tím pádem jsou mnohem víc směřovány ke kompetencím. Nicméně ve městě, kde máte veřejnou dopravu, je celkem jedno, jestli děti pojedou tři stanice tramvají doprava, nebo sedm stanic doleva. Jinak řečeno: mobilita umožňuje větší variabilitu, navíc ve městě je větší kupní síla, což vede mimo jiné k tomu, e tam existují i neveřejné školy.
Ale nedívejme se na neveřejné školy jako typicky založené nějakým byznysmenem, jako na školy, které jsou elitářské, protože se na nich vybírá výpalné 180 tisíc korun ročně. Dívejme se na ně jako na projekty, které jsou dnes nejčastěji zakládány komunitou rodičů, a začínají převážně jako jejich reakce na nespokojenost se stávajícím vzděláváním poskytovaným v místě, kde se usadily.
Většinou to zprvu zkoušejí nějak ve stávající místní škole, a když zjistí, že to nejde, a že už nemají moc času, protože děti rostou, zariskují a něco pro ně založí. Jsou to většinou soukromé školy, ale neziskové. A pokud jde o způsob výuky, její nejčastější podoba spočívá v tom, že jde o projekt na míru, který si bere prvky z mnoha alternativních výukových směrů a kombinuje je.
Ještě k k nerovnostem: těch příčin to má nepochybně hodně, ale řekněte mi, kdo á páku to změnit? Kdo se může a má zasadit o nápravu? Anebo ještě jinak: za kým jde zodpovědnost za daný stav?
Má to několik úrovní. Za daný stav, za to, jak máme nastavenou vzdělávací soustavu, je zodpovědný stát. Pokud zavedeme jednotné přijímací zkoušky na víceletá gymnázia, které, a to máme přiznané bývalou ředitelkou Cermatu, testují z látky, kterou škola neučí, jenom proto, že tam mají veliký přetlak a oni potřebují nějak rozlišit dobré a špatné děti, nemůže to skončit jinak, než že předpoklady dětí hodnotíte podobně jako cvičené opičky.
A pokud dítě nedáte na placené kurzy, nemáte prakticky vůbec žádnou šanci, aby se tam dostalo. Jsou to naprosto nepromyšlená opatření, na které jsme, když byla zaváděna, opakovaně upozorňovali. Ministr Chládek to ale nechtěl slyšet a prostě to prosadil. Takže jde v první řadě o stát, který nastavuje základní systémová pravidla. Ostatně o existenci víceletých gymnázií také rozhodoval stát.
Ale není to zdaleka způsobeno jenom státem, jsou zde rodiče, kteří hlasují nohama. Aby to nevypadalo, že za všechno mohou pouze víceletá gymnázia, velký problém je v rozdílné kvalitě základních škol, a ti i těch veřejných. V ČR zkrátka není jedno, zda své dítě pošlete tramvají dvě stanice doprava, anebo tři doleva. Ty školy se totiž mohou diametrálně lišit.
Zatímco například ve Skandinávii mají okřídlené heslo: nejlepší škola je ta přes ulici. A snaží se cíleně vyrovnávat rozdíly mezi školami. Jakmile se nějaké škole nedaří nebo má obtížné podmínky, okamžitě tam směřují víc peněz. A okamžitě je tam směřována podpora těch nejlepších učitelů. Což znamená, že nejhorší škola dostává nejlepší učitele, a pokud ředitel situaci nezvládá, nejdříve mu je poskytnuta podpora, a pokud škola přesto upadá, je prostě vyměněn. Díky tomu tam mají kvalitu škol relativně vyrovnanou.
U nás tomu tak není. Jednak existují kvalitativní rozdíly mezi školami, navíc mnohde probíhá otevřená segregace. Existují města, která zřizují více škol a za všeobecného konsensu nejen konšelů, ale i voličů se narýsují spádové obvody tak, že máte jednu ulici, ze které patří všichni do školy „A“, ale na konci ulice jsou dvě takové postarší bytovky, kde bydlí určitý typ lidí, kteří nejsou úplně sociálně etablováni, a ty jsou kupodivu spádová škola „B“, která je na druhé straně města – a nikomu to nejen nevadí, všem to přijde dokonce správné.
Místním Romům se pak vysvětlí, aby poslaly své děti na školu „B“, protože je z poloviny romská, a tudíž tam jejich dětem bude dobře, neboť budou mezi svými. A je to stav, kterému nahrávají radnice i široká veřejnost. Jinak řečeno: desegregace škol, která nás čeká, bude mimo jiné odstraňovat nerovnosti mezi školami. Pokud se jí někdy dočkáme. Někde už s tím začali, školy pře spádovali a děti rozházeli, jinde to ale hodně skřípe, typicky třeba v Ústeckém kraji.