Naše školství II.

Můj základní dojem jako rodiče a jako člověka, který se pohybuje mezi lidmi, kteří učí na základních školách a na středních školách, je ten, že kantoři čelí obrovským tlakům z různých stran. A zároveň jsou – zdá se mi – neúměrně administrativně zatíženi…

Je to tak, ale nejmenoval bych to jako jediný a možná ani ne jako první problém na základních a středních veřejných školách. Je jich totiž mnohem víc. První problém začíná už tím, že máme nedostatek kantorů. I když jsme jim přidali, pořád se ten vnitřní deficit nevyrovnal. Za další: je to pomáhající profese, která čelí obrovskému syndromu vyhoření. Ti lidé nemají žádnou efektivní podporu. A není to jen otázka peněz – je to otázka vůle, a jde to za resortem.
Například sociální služby – lidé v nich čelí stejnému riziku vyhoření. Je tam ještě méně peněz než ve školství, ale pro sociálního pracovníka, pokud o to projeví zájem, je dnes dostupná supervize. Pro kantora takřka neexistuje. Ti lidé potom logicky odchází ze školství, a odchází úplně vyhořelí, prostě nejsou schopni pokračovat dál. Obzvlášť po covidu a náporu ukrajinských dětí je ta nálož obrovská, že spousta učitelů říká, že už dál prostě nemohou.
Další věc: stále máme problém s tím, jakým způsobem a k čemu byli učitelé vzděláváni a vychováváni. Pořád tady máme převládající masu lidí, která vzdělávání vnímá postaru. Mají pocit že musí hlavně odučit učivo, aniž by jim docházelo, že učivo je v podstatě jenom nosná báze. Je to nosič ke kompetencím, což máme jasně napsané v kurikulu – v rámci vzdělávacího programu máme jasně napsáno, že je to kompetenční kurikulum. To znamená, že musíme nejvíc rozvíjet obecné kompetence dětí. A na čem se tyto kompetence rozvíjí, je sekundární.
Jenomže dnes ještě pořád učitel, když plánuje své vyučování, na prvním místě přemýšlí při přípravě vyučovací hodiny, jaká fakta žákům řekne. Přitom tato fakta dnes nejen že najdete na Googlu, odstartovala komerční verze umělé inteligence, takže ta fakta nemusíte ani hledat, ona je totiž najde za vás, a dokonce je za vás i napíše. A to je také možná důvod, proč zakládají nespokojení rodiče soukromé školy. Protože způsob, jak se dnes na mnoha školách učí, jim přijde jako ohromné retro.
Vždyť ti lidé se narodili těsně před revolucí nebo těsně po ní, vyrůstali v demokratických poměrech, umí cizí jazyky, podívali se do světa, studovali tam a prostě si říkají, že naše školy jsou něco jako živé muzeum. To samé platí o známkování, ta čísla nevypovídají v současném systému prakticky vůbec o ničem.

Jak jsou na tom dnes pedagogické fakulty? V jaké kondici jsou instituce, které připravují budoucí učitele na jejich práci?
Za mě jsou trochu otloukánek, do kterého si každý rád kopne. Do jisté míry mi jich je líto. A abychom si to upřesnili, nejde jen o pedagogické fakulty, budoucí učitelé vycházejí také ze spousty jiných fakult. Dohromady jde o fakulty připravující budoucí učitele. A je prostě fakt, že změny dělají. Zrovna tak ale platí, že ty změny nepostupují tak rychle, jak bychom potřebovali. A nemám ani pocit, že by doháněly nejen rozevírající nůžky technologií, o kterých jsme mluvili, ale ani vývoj společnosti.
Ti lidé pak nejsou připraveni například na to, jak si poradit s chováním dětí, s jejich kázní, nevědí, jak zacházet s různými dětmi ve třídě, nebo jak komunikovat s rodiči. A není to jenom otázka fakult v tom smyslu, jak učí, jde hlavně o to, koho si vybírají. My tady studenty vybíráme ještě pořád pomocí dost stupidních testů, kde když chcete být historik, dají vám sprchu dat a vy k nim máte doplnit bitvy a podobně. Přitom se vůbec nikdo nezabývá tím, že kantořina je do velké míry determinována osobností. Prostě někdo to má od boha, někdo zase ne.

A není občas problém i v rodičích v tom smyslu, že po učitelích chtějí víc, než jim mohou dát? Občas se mi například zdá, že si spousta rodičů myslí, že učitelé nemají jejich děti jen učit, ale i vychovávat. Že to zkrátka nechávají z rozličných důvodů výhradně na nich, namísto toho, aby to vzali na sebe…
Zásadní omyl je ale předpokládat, že škola má jenom vzdělávat a nemá vychovávat. Pokud si přečtete preambuli školského zákona, anebo úvodní stať Rámcového vzdělávacího programu, zjistíte, že tam je jednoznačně stanoveno, že pedagogika je věda o vzdělávání a o výchově. V podstatě nemůžete působit na děti, aniž byste je nevychovával. To prostě nejde.
To je jasné. Přesto je to jako jinde: všechno je otázka míry…

Určitě. Pěkně to ale bylo vidět během covidu, když se přešlo na distanční výuku – rázem všichni postrádali socializační roli školy. Zatímco doma jsou děti centrem všeho dění, jsou zemskou osou, kolem které se vše točí, ve škole je to jinak: tam jsou jedním kamínkem z celé mozaiky, takže musí třeba počkat na ty ostatní. Ne vždy je vše podle nich, jsou třeba občas frustrovaní.
Oni se tam vlastně učí být frustrovaní, protože v životě také nebudou dostávat všechno hned a podle jejich představ. Toto poznání je strašně důležité. Na druhou stranu ano, chybí nám nějaký etický kodex učitele. A v drtivé většině to naráží na to, že rodič chce pro své dítě něco extra. Takže já ten problém nespatřuji ani tak v tom, zda mají učitelé děti vychovávat, jako spíš v tom, zda je škola obecně schopná vyjít požadavkům rodičů vstříc, protože ty požadavky jsou mnohdy zcela protichůdné.
Je to přesně jako ve filmu Vlastníci: všichni se tváříme, že nám jde o společnou věc, přitom když někdo bydlí pod střechou, chce rekonstruovat střechu, a když bydlí v suterénu, stará se jenom o to, aby k němu ta voda neprokapala. Takto přesně se chovají rodiče, každý chce všechno hlavně pro své dítě. Možná se občas ohání nějakým univerzálním nebo veřejným zájmem, ve finále mu jde ale vždy o sebe a své děti.