Naše školství III.

Jak se může stát, a pro mě je to naprosto nepochopitelné, že i když máme demografická data, tak si poslední dobou v médiích čteme o tom, že nebude dostatečný počet míst na středních školách? Vdyť přece docela dost dlouho víme, jak robustní věková kohorta bude v těchto letech na ty střední školy nastupovat…
Vy si čtete v novinách teď, protože právě teď vlak narazil do zdi, respektive do ní narazí za dva měsíce, avšak my před tím varujeme už několik let. A ti, kdo to mají plánovat, si toho měli všimnout v roce 2008, nejpozději v roce 2009.
Je za tím několik věcí. Za prvé decentralizace samospráv a s tím související decentralizace vzdělávacího systému. To je věc, kterou jsme přepískli v roce 2000, když jsme to měnili. Máme tady přes šest tisíc obcí. A mezi státem a zřizovatelem nic není – žádný mezičlánek. A stát, tedy ministerstvo školství, to z Prahy není schopné řídit. Prostě máme čtyři a půl tisíce základních škol a pak ministerstvo. A mezi tím nic.
U krajů je to trochu lepší. Těch máte jenom čtrnáct. A pokud jde o Asociaci krajů, její síla je někdy i větší než leckterého ministerstva. Nicméně jsou tu kraje, kdo zřizuje střední školy, takže problém, který zmiňujete, jde za nimi. A tady jsme u politiky: máme čtyřleté volební období, a pokud jste zvoleni jako radní v krajských volbách v roce 2008, je velmi pravděpodobné, že tam za patnáct let už nebudete, tudíž neexistuje důvod, abyste ten problém řešil.
To je zdroj problémů, druhý je tento: pokud vezmeme absolutní kapacitu středního školství. Jinak řečeno: nám tady po socialismu, po silném průmyslu, těžkém a později lehkém, zbyla ohromná základna odborného školství. I teď jsme průmyslová země, absolutně atypická země jsme ale v tom, že sedmdesát procent dětí nastupuje do odborných škol.
Gymnázia tvoří jen pětadvacet, ve vyspělých zemích je to okolo padesáti a více procent. Takže ten nedostatek, o kterém se nyní mluví, není nedostatek středních škol, je to nedostatek gymnázií. Nárůst zájmů o ně neustále stoupá, a to nejen kvůli demografické křivce, ale také proporcionálně. Čím dál víc dětí se prostě hlásí na gymnázia, protože jde o všeobecnou přípravku na vysokou školu.
A pokud je tady masifikace vysokoškolského vzdělání, což je trend, ve kterém se zpožděním kopírujeme vyspělé země, pak čelíme problému, který se jmenuje nedostatečná kapacita gymnázií. A vedle toho máme poloprázdná učiliště. I když ta se teď trochu zaplní, protože kdo se nedostane na gymnázium, vezme za vděk průmyslovkou, a když se nedostane ani tam, vezme zavděk učebním oborům s maturitou. A zbytek skončí na učňovských oborech.
Ti lidé ale budou frustrovaní, budou nespokojení a jejich potenciál nebude využit naplno. Beztak pak nejspíše do svých vystudovaných oborů nenastoupí. Takže těch důvodů, proč tomu tak je, existuje víc. Ten hlavní ale je, že jsme zaspali v plánování gymnázií – prostě nemáme místa na školách, kam chce nejvíce lidí.
A nakonec: Jak by podle vás české školství mělo vypadat za deset let? A jak podle vás vypadat bude?
Trochu problém je v tom, že deset let je na velkou změnu krátký časový úsek. Když chcete udělat reformu ve školství, tak na to, abyste poznal, zda reforma zafungovala a jakým směrem zafungovala, musíte přenastavit nějaká pravidla. Pak tím pravidlem musíte nechat proběhnout několik generací dětí, a teprve na jejich výstupu z určitého vzdělávacího stupně můžete změřit, zda šlo o změnu správným směrem. Pokud je základní škola devítiletá, teprve za devět let vyjdou první děti, které to měly jinak.
Takže deset let je málo, navíc na první generaci toho většinou moc nepoznáte, potřebujete tři nebo čtyři ročníky, abyste ověřil, zda je něco jinak a jak. Navíc jde většinou o komplexní a vzájemně provázané věci – pokud změníte jen jednu, buď to nezabere, nebo to zabere jiným směrem, než jste čekal. Musíte to doštelovávat. A pak i toto štelování musíte nechat proběhnout nějakým cyklem, abyste zjistil, zda to funguje dobře, nebo špatně. Jinak řečeno: tyto změny a jejich posouzení jsou spíše než na deset let na desetiletí.
A přesto to mohu zkusit: pokud bude dodrženo programové prohlášení vlády a učitelé budou brát 130 procent průměrné mzdy, věřím, že bude dostatek zájemců o učitelskou profesi. Nevím sice, jak budou kvalitní, zda to bude jako ve Finsku, kde se ti nejlepší hlásí na pedagogické fakulty, a pokud se tam nedostanou, jdou na medicínu, a když to ani tam nevyjde, holt zamíří na práva, ale bylo by dobré, kdyby kantořinu lidé vnímali jako práci, která je zajímavá a kreativní.
Určitě se také posuneme v tom, že mnohem větší procento učitelů bude své žáky hodnotit formativně. Ostatně už teď snad ministerstvo navrhuje, že se první a druhá třída vůbec nebude hodnotit známkami. I rodiče snad budou časem chápat, že je tu něco, co je tu ke prospěchu dětí, a že nejít na výuku tak výkonově, jak to hodnocení známkami umí. A třetí věc, kterou očekávám, jsou vynucené změny související s umělou inteligencí. Učitelé, kteří ještě pořád chtějí po dětech referáty, které jim pak oznámkují, velmi brzo zjistí, že to, co jim děti odevzdávají, není jejich práce, ale práce robota.
A pak si dříve nebo později položí otázku, zda má smysl děti takto zkoušet, když vlastně mnohdy ani nepoznají, jestli to za ně udělal robot. Má smysl dnes zkoušet dítě z toho, zda vykope krumpáčem díru, kdy si na to každý vezme bagr? Nemá. Mentálně se úplně stejně posuneme i v jiných věcech, protože prostě zjistíme, že nemá smysl lpět na něčem, co je zastaralé a nefunkční. A pak se budeme tázat, co smysl naopak má. A zjistíme, že musíme budovat univerzální kompetence a dávat úkoly, které mají vysokou přidanou hodnotu.
Na začátku si necháte od toho robota udělat třeba rešerše, ale potom z toho vyprodukujete nějakou analýzu, syntézu, něco tvořivého, něco, kam to posunete, a to bude vaše přidaná hodnota. Učitelé se budou muset naučit toto hodnotit, zadávat, s tímto pracovat, to bude škola budoucnosti. A ty školy, které se to nenaučí, budou dál produkovat děti, které ztratí miliony hodin ve škole, a přitom z nich nic nebudou mít, protože všechno, co se tam učily, buď zapomenou, anebo jim to bude k ničemu.
Na akci Tech Talk Offline jste mluvil o zahraničním trendu v základním a středním vzdělání, který spočívá ve shlukování jednotlivých předmětů do větších bloků. Můžete to rozvést?
Je to hrozně jednoduché. V ČR jsme naučeni na to, že jednu hodinu se učíme vlastivědu, druhou zase matematiku, pak máme dějepis. V zahraničí je jasný trend a prokazatelně správný způsob výuky v tom, že se fundamenty jednotlivých předmětů spojí dohromady a vznikne z toho určité projektové kurikulum.
Prakticky vzato si představte, že během takového bloku mluvíte anglicky, řešíte určité historické období, tématem může být třeba válka nebo zemědělství a do toho zapojíte i biologii či fyziku. Čili učíte se komplexně, v souvislostech. A to je extrémně výhodné nejen pro samotné studenty, ale je to intelektuálně stimulující i pro učitelský sbor.
Učitelé dnes fungují v zásadě způsobem, že každý učitel si udělá přípravu na hodiny, testy a další věci jen jednou za pět let, deset let a v mezičase z toho žije. V té nové situaci si ale učitelé musejí spolu každý rok sednout, modifikovat dané téma a projekt – a to vyžaduje drive a invenci a posouvá to toho učitele dál.