Obraz tohoto světa

Obraz tohoto světa


Co přirozené býti má,
to dávno člověk odkládá,
vždyť chod tohoto světa
dávno odvrátil se od života,
který vede do Nebe,
vždyť široká je cesta
dolů do pekel.

Mé srdce ještě hledá
zbytky pravd
co Bůh stvořil pro člověka
a dal mu život z Hvězd,
v přírodě ještě najdem pravdu,
však kolem sebe sotva,
kam jdu
narážím na věci nízké,
tatam je lidská duše,
lidé už nepřemýšlí nad sebou
a jenom křičí sprostá slova,
která jim jako paraziti
obsadila jejich slovní zásobu.

Vždyť plakali by buditelé národa,
kdyby jen jako já
museli osm hodin
vprostřed těchto projevů jen stát
a museli jim naslouchat.

Člověk už nitrem není člověkem,
když duše nic mu neřekne,
není však ani zvíře,
co jedná pouze podle pudů,
osudem davu tohoto
je letět kamsi vysoko
a pak z té skály sletět dolů
do hlubin temných,
kde lidé hněvem rozpálení
navzájem si pouze ubližují
a jako prostředek jeden druhého vždy využijí
k tomu, aby byli výše
v bažině, která všechno dolů stahuje.

Když přirozené zákony
k lidem dávno nemluví
a všechny komedie lidí odpadlých
se hrají jak by pravda v nich
měla živá být,
pak těžko vůbec hovořit
o věcech neviditelných.

A přece všechno v tomto světě
z úmyslů lidských vychází
a shůry cokoli jen přijde,
těžko to člověk nachází.

Systém tohoto světa přirozený není,
člověk už živá bytost není,
těžko to další pokrok pc změní,
spíš odtáhne ho od života,
který stejně už přirozený není.

A každá práce pro peníze činěná,
je pouze další lžíce do kotlíku vhozená,
neboť jsme jak otroci upoutáni k veslům
a není na galejích přáno ani oslům
žádné svobody, než oddychnout si
a zabrat vesly do vody.

O věci přirozené nikdo nepečuje,
mé srdce pláče vprostřed sluje,
však galéra už k břehům míří
a odveze mne v bedně s mříží

do Bastilského vězení,
Jen Monte Christo v sklepení
si připravuje cestu
a v srdci kuje pomstu,
která do Věčnosti nic není,
než návrat v temné sklepení.

Nejdříve totiž musíme
každý v sobě najít přirozenost svou
a pak teprve se svou troškou do mlýna
přispěchati můžem zlehka
a něco druhým nabídnout.
V té chvíli holubice křehká
na chvíli nás zastíní
a přinese nám snítku zelenou,
když ruce okovy nám spoutaly
a nohy v řetězech nám uvízly.

Neboť v tomto světě nemáme nic, než
Víru, naději a Lásku
a učíme se nitrem hledat pravou cestu.
Kdo k cíli svému nehledí
a cestu pravou nehledá,
ať nediví se tomu,
kde ocitne se jednou,
až okovy mu sejmou
a vyhodí ho z lodi
jako trosku nepotřebnou
do zubů žralokům.