Plyšový Buddha - Michal Čagánek

Lidé by pořád chtěli, aby bylo všechno po jejich, řekl dědeček. Nedovolí říčce, aby se vylila z břehů, a tak se vylije moře...
Potlačují smích, zadržují slzy. A tak je stále víc pláče, zatímco pramen smíchu vysychá.
Stojí na rozcestí a neví, kterou cestu zvolit, zatímco jejich srdce je už dávno v cíli.
Překonávají horské hřebeny, když je třeba pečovat o zahradu v údolí.
Jako žebráci žadoní o lásku muže nebo ženy, zatímco samotná Láska je objímá...
Seděli jsme v tichu. Nedívali jsme se na sebe, a přece jsem vnímal slzy ve starcových očích. Byly to slzy soucitu.
Na obloze stál měsíc a ozařoval Zemi. Stařec pozvedl hůl a zlehka se ho dotkl.
Vidíš? Ať ho vidíme větší či menší díl, on samotný je vždy celý. Prosvětluje naše noci, prostě proto, že je na svém místě. Nechává věci, aby se děly, a tak se dějí. Kdyby se do toho začal slunci plést, naše noci by znatelně potemněly...
z románu PLYŠOVÝ BUDDHA