Hledá se šťastné dětství II.

Recept na šťastné dětství
Šťastné dětství je dětství přiměřené:
• s prožíváním lásky, pozitivních vztahů a základním pocitem bezpečí a předvídatelnosti, ale ne s láskou opičí, příliš ochranitelskou, příliš vyžadující
• s pravidly, strukturou a řádem, s omezeními a zákazy – nikoli nadměrnými, ale ani žádnými
• s hodnotnými vztahy s vrstevníky, které by měly vycházet z individuality dítěte, nikoli z nutnosti kamarádit se s každým, kdo bydlí vedle nebo koho doporučí rodiče – nikoli s umožněním nadměrného trávení času v samotě či virtuálním prostoru internetu, ale také ne s podporou nekvalitních, škodlivých vztahů
• s přiměřenou nabídkou aktivit, koníčků, činností – bez donucování a přílišného motivování, avšak s podporováním dítěte k ochotě vydržet v těch situacích, kdy to jde v koníčcích těžko nebo kdy se objeví problémy
• s modely pro zvládání obtížných situací, sporů, konfliktů, neúspěchů (společným zamýšlením nebo jen možností sledovat rodiče jako své vzory)
Skoro vše, o čem píšou psychologické články pro dospělé (naučte se navazovat vztahy, stanovit hranice, překonávat nepříjemné, cvičit vůli) by mělo mít možnost dítě zažít – opět v přiměřené rovině, jako jednak trochu obtížné (neboť pouze obtížné a nelehké dítěti umožní růst), ale zároveň bezpečné.

Posunutá startovní čára
Samozřejmě vše výše uvedené neznamená, že kdo uvedené aspekty dobrého dětství nezažil, nemůže nalézt spokojenost v dospělosti. Znamená to však, že má horší startovní pozici. Musí více překonávat, více se učit, mít větší ochotu měnit se. Mnohé ze struktur osobnosti, které pomáhají dospělým, kteří zažili dobré dětství, mohou totiž těmto lidem chybět. Jsou proto postaveni před úkol vybudovat si tyto struktury později – což je složitější, ale určitě ne nemožné.
Musí se naučit tomu, co jiní automaticky ve svém „dobrém dětství“ získali: přiměřeně stanovit hranice a řád, naučit se (přiměřeně) důvěřovat druhým lidem, hledat hodnotné vztahy, nalézt vlastní hodnotu, naučit se, kdy je lepší skončit, a kdy ne; kdy je lepší aktivně řešit, a kdy spoléhat na pomoc jiných.
Mnozí se budou muset naučit základně důvěřovat životu a rozpoznat, že tento svět není ohrožující místo. To je – pro lidi se špatnými zkušenosti z dětství – velmi obtížný, ale důležitý úkol.
Lidé, kteří nedostali některé z darů šťastného dětství, stojí v dospělosti před mnohými výzvami. Jedním z největších a nejtěžších úkolů je pro ně nutnost přestat vinit za svůj současný stav minulost, rodiče nebo dřívější situaci. Musí si uvědomit, že oni sami jsou teď dospělí a mají zodpovědnost za to, jak se nyní chovají a jaké jsou jejich volby.
Jistě, nemohou za to, čemu byli dříve vystaveni. Ale mohou ovlivnit, co nyní zvolí, co budou nyní dělat, jak se ke své minulosti postaví. Pomalu, postupně, krok po kroku.
Ano, je třeba naučit se odpouštět, pochopit své rodiče nebo se vyrovnat s nespravedlností, které se nám dostalo. Avšak vymlouvání se na minulost a obviňování „toho, co bylo“ jako příčiny „toho, co je“, není příliš efektivní cestou. „To, co bylo“ totiž nevrátíme. Jistě, můžeme (dokonce musíme) se vyrovnávat s minulostí, poučit se z ní a přemýšlet nad ní – ale to musíme dělat v přítomnosti a pro přítomnost.
Neoživujeme minulost. Vytváříme novou přítomnost, jejíž součástí je změněný pohled na minulost, možná nový příběh o minulosti, možná odpuštění, možná pochopení… ale jedině pochopení, odpuštění a rozhodnutí nyní, v naší přítomnosti, nás nese do spokojené budoucnosti. Je to zdánlivě drobný rozdíl, ale je naprosto zásadní.
Na takové cestě z nešťastného dětství ke šťastné dospělosti si neustále musíme připomínat nutnost nespěchat. Problémy dětství, které trvaly léta, nevyřešíme během jednoho psychologického sezení ani jedním vnitřním rozhodnutím. Musíme řešit konflikty a obtíže malými kroky, opakovaně, znovu a znovu. Pomalu se posouvat a formovat.
Udělat dva kroky dopředu, jeden zpět, a pak třeba velký úkrok stranou. Akceptovat opakovaná selhání a znovu se pouštět do nových pokusů… V tom není příliš rozdíl mezi cestou změny jakéhokoli dospělého člověka. Lidé, kteří se vyrovnávají s problematickým dětstvím, však musí na tuto postupnost myslet dvojnásobně.
Musíme prostě každý den začínat znova – to není heslo pesimismu a nevíry v trvanlivost našich změn, v tom je naopak naše zásadní naděje.

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz