Jak se změnit? II.

Rezistence vůči změně
Každý, kdo se snaží změnit, zná velmi dobře a důvěrně rezistenci (odpor) vůči změně, která je dalším velkým a obtížně uchopitelným tématem. Tato rezistence se projevuje ve zjevných i skrytých podobách. Někdy souvisí s naší přirozeností (pro každý živočišný druh je životně důležité být ostražitý před změnami, které často znamenaly nebezpečí), jindy s prostředím okolo nás, s naším temperamentem a povahou nebo se způsobem, kterým ke změně přistupujeme.
Čím více se totiž někdy snažíme změnit a čím silněji chceme být někým jiným, tím více zůstáváme na místě, tím výrazněji jsme zaseklí v současné situaci, jejíž součástí je právě (a možná zásadně) toto chtění být někým jiným. Můžeme se stát věčnými snílky, věčně nespokojenými, věčně se o něco snažícími – lidmi, u kterých toto věčně znamená vlastně neměnnost. Znám paní, která se už více než dvacet let rozvádí (respektive hovoří o tom). Mám známé, kteří již deset let opouštějí svůj obor (respektive sní o tom).
Problémem je, že často chceme nevědomky použít jako prostředek změny právě tu polaritu, osobnostní vlastnost či zvyk, které nám ve změně brání (a které často dokonce chování či situaci, které chceme změnit, přímo vytvářejí). Bývá to totiž to nejsilnější, co v danou chvíli máme; je to to, co nás v danou chvíli vytváří. Zároveň je to však síla, která nám ve změně brání.
Proto alkoholik skončí hned zítra s pitím, a dá si na oslavu tohoto rozhodnutí ještě jednu štamprličku. Proto perfekcionista skončí hned zítra se svým perfekcionismem – jen co si připraví perfektní plán této změny. Proto se zuřivec tak rozzuří na svou zuřivost, proto flegmatik mávne nad svým přístupem flegmaticky rukou… Jistě ze svého okolí znáte podobné případy.

Najděte vztah k vlastní změně
Pro úspěšnou změnu a její zdárný proces je nutné – jako ve všech jiných aspektech života – nalézt rovnováhu mezi logickými/rozumovými a pocitovými/intuitivními složkami naší osobnosti. Je třeba nalézt rovnováhu mezi chtěním jako aktivním tlakem na sebe (jako aktem naší vůle a vědomého rozhodnutí) a chtěním jako naším přirozeným směřováním, které nás v danou chvíli samo přitahuje jako výslednice naší individuality, talentů a specifičnosti.
Tato rovnováha se na praktické úrovni může projevit také jako umění rozlišovat, kdy je třeba bojovat a kdy je třeba nechat být a následovat. Umění rozlišovat na jednu stranu mezi tím, co spíše nevysvětlitelně a co prožitkově v danou chvíli chceme, potřebujeme a následujeme – a na druhou stranu mezi tím, kam je třeba dospět spíše vůlí a disciplínou proti jiným vnitřně pociťovaným tendencím a motivům.
Je třeba nalézt rovnováhu mezi přístupem aktivním (kdy chceme něco jinak, kdy se tlačíme k okrajům svých schopností a směrem k novým zkušenostem), a akceptací situace takové, jaká je, s akceptací svých vlastností, sebe sama a všech aspektů, které s naší situací souvisí.
Jedna z pouček gestalt terapie říká: změna je možná jedině tím, že se budeme akceptovat plně v současné situaci, že před ní nebudeme utíkat. Tím docházíme k pochopení, které se postupně ukáže jako zásadní rozdíl: rozdíl mezi člověkem, který se snaží změnit (kdy změna jakoby stojí vně nás a my se o ni pokoušíme), a měnícím se člověkem (kdy se změna stává přirozenou součástí našeho prožívání a našich aktivit, často nepozorovanou, často nevysvětlitelnou).

Je to stejný rozdíl, jako kdybychom se snažili změnit problematické chování dítěte dvěma způsoby:
V prvním bychom si připravili technický plán, rozepsali si na papír jednotlivé kroky, každý den si dítě vzali na půl hodiny stranou, vysvětlovali mu nové chování a přesvědčovali je, že se prostě musí napravit.
• Navrhovali bychom odměny.
• Apelovali bychom na jeho zdravý rozum.
• Slibovali bychom mu, že samo uvidí, že to takto bude pro ně lepší.
To je dítě, které se snažíme změnit. Jak úspěšní budeme, nechám na vaší úvaze.

Druhý přístup spočívá v tom, že s dítětem prostě správně jednáme a pobýváme.
• Spočívá v neustálé vzájemné komunikaci, v pozornosti, kterou mu dáváme, v oboustranné akceptaci, v povolování a kreativním prožívání toho, co právě přichází.
• Spočívá ve hře, která je opřena o silné stránky a talenty dítěte, ale také ve stanovení hranic.
• Spočívá ve vzájemném pochopení a otevírání se, a postupně nutně také v ovlivnění a přejímání našich hodnot, myšlenek, rad a modelů chování tímto dítětem.
To je změna jak na základě vzoru/aktivního působení, se kterým se dítě setkává, tak na základě jeho vlastní přirozenosti a individuality. To je „měnící se dítě“. K vlastní změně bychom měli přistupovat podobně.

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz