Když je štěstí na dosah I.

Přijměte se. Zastavte se. Přepněte se. Uvědomujte si. Nahraďte to.

Systém odměn je prastará mozková struktura, kterou máme společnou s ostatními savci. Odměňuje nás za životně důležité ulovení šavlozubého tygra, útěk před rozzuřeným útočníkem, ale i za zapálení další cigarety. Je založený na úlevě od pocitu bažení. Motivuje nás tak pustit se i příště do podobné akce. I když se nám nechce. I když víme, že je to nebezpečné nebo nezdravé.
Možná jste slyšeli o známých výzkumech Jamese Oldse a Petera Milnera. Tito vědci zjistili, že některé krysy, kterým do mozku implantovali elektrody, začaly samy vyhledávat stimulaci, kterou elektrody v mozku produkovaly – mačkaly páčku, která takto aktivovala jejich vlastní mozkové struktury, až do úmoru. Stimulaci dávaly přednost před jídlem, před odpočinkem, před sexem.
Vědci dobře odhadli, že za toto záhadné chování bude zodpovědné místo, do kterého elektrody implantovali. Světlo světa spatřil objev „centra štěstí“ – oblasti mozku, produkující nekonečný pocit blaženosti. Alespoň tak nám jej do nedávna popisovala věda.
Avšak lidští pacienti, kterým ve snaze léčit jejich poruchy zavedli elektrody v podobných místech, udávali spíše pocity určité frustrace než bezmezného štěstí. Pokud jim bylo dovoleno, aby si elektrody sami aktivovali, mačkali tlačítko ve zběsilém tempu. Měli pocit, že jsou štěstí stále blíže, avšak nikdy nepřišlo plně. Rostl u nich pocit úzkosti, obzvláště pokud měli se svými experimenty skončit.
Není to divné? Pokud by tito lidé aktivovali skutečné centrum štěstí, pak by jejich prožitky byly asi jiné.
Štěstí je za rohem
Neurovědy nám postupně ukázaly, že související mozkové struktury, které byly přiléhavěji nazvány mozkovým systémem odměny (brain reward system), nás při své aktivaci nezahltí pocitem prosté radosti. Jejich evoluční úloha spočívala v tom, abychom vstali, šli bojovat nebo lovit, utekli nebezpečí, tedy abychom překonali poslední překážku, která stojí mezi námi a štěstím – nikoli abychom si blaženě lehli a oddali se nicnedělání.
Pocit anticipace štěstí známe všichni. V odborné literatuře se popisuje jako bažení (craving) – touha gamblera hrát, puzení workoholika po přečtení dalšího emailu nebo touha milenců po sexuálním aktu. Bažení je spojeno s určitou mírou úzkosti a stresem. Říká nám – štěstí je za rohem, honem pospěš, brzy jej dosáhneš. Ovšem pokud tak neučiníš, hrozí ti nebezpečí, nepohoda. A tak se zvedáme, bereme do ruky kyj a jdeme ulovit šavlozubého tygra, otevíráme další email nebo píšeme SMS své lásce…
Bažíme, nikoli „jsme šťastni“. To vysvětluje chování krys, které mačkaly páčky aktivující mozkové elektrody až do úmoru: Cítily, že štěstí se blíží. To vysvětluje chování pacientů, kteří nechtěli přestat se sebestimulací. To vysvětluje naše závislosti, neadaptivní chování, nutkání, škodlivé návyky.

Co je na kouření šťastného?
Každý kuřák potvrdí, že samotný akt kouření není žádným štěstím. Zapálení sirky, vtáhnutí kouře, vydechnutí, trochu se uvolní nebo zatočí hlava… Ano, pro kuřáka je to pocit příjemný, ale rozhodně ne natolik, aby vysvětloval, proč nemůže s kouřením přestat na povel. Spíše se jedná o úlevu – od bažení a od jemné či větší úzkosti, která jej doprovázela.
Závislost nebo návyk tedy nevzniká jednoduchým spojením chování s příjemným prožitkem, jak nám vysvětloval behaviorismus, ale spíše spojením určité situace s pocitem anticipace štěstí. Posilováno je jak chování, které tento pocit spouští (ať je to mačkání tlačítka elektrody či fantazie o další cigaretě), tak i chování, které jej následně ukončuje (zapálení cigarety).
• V reakci na stres, na podnět z prostředí či změnu vnitřního stavu (např. pokles nikotinu v krvi) se v nás ozve trochu příjemné a trochu nepříjemné bažení po takovém dříve osvědčeném řešení.
• Zapíná se silná mozková struktura, která říká – štěstí je za rohem, musíš udělat toto.
• Zvedá se úzkost, kterou redukujeme vykonáním toho, k čemu nás systém odměny nabádá: jdeme na lov, zapálíme si.
• Anticipace štěstí ustává, úzkost se uklidňuje, nastává pocit většího či menšího uspokojení, uvolněné neurotransmitery podpoří zapamatování této situace.

Systém odměn
Nemysleme si, že pokud netrpíme bulimií, nekouříme a nejsme alkoholiky, že máme vyhráno a uvedený problém se nás netýká. Právě naopak. Systém odměn nefunguje jen pro nejnižší potřeby a psychoaktivní látky, byť je zde síla reakce nejsilnější. Je zapojen také v jakémkoli našem návyku, s nímž máme problém.
Může za situace, kdy nám nejde do hlavy, jak silný náš zvyk je a jak moc nám brání v dělání něčeho užitečnějšího. Za opakované chování, kdy nevidíme příliš pozitivních výsledků, kterými by je bylo možno vysvětlit. Hlavní roli v něm totiž nehraje uvědomění užitečnosti, ale neustále posilovaný pocit, že štěstí je za dveřmi.
To je případ workoholika, který „ještě odpoví na jeden email“ nebo „ještě zavolá jednomu klientovi“ a už půjde domů. Nepůjde. Štěstí je za dveřmi, vyjde mu vstříc dalším emailem a dalším telefonátem. Není šťastný, je naopak často frustrovaný až úzkostný – přesně jak je pro systém odměn nejlepší.
To je případ knižních vyznavačů seberozvoje. Nic hmatatelného na obtížné cestě seberealizace neudělají, jen si přečtou další článek, poslechnou další motivační přednášku, objednají další knihu. Už v příštím článku přijdu na to, jak žít, už příští přednáška mi to řekne. Je to i případ věčných plánovačů (už příští plán mi pomůže k dobrému životu), věčných snílků, věčných organizátorů, věčných iniciátorů nových projektů, na kterých ale nikdy nebudou pracovat.
Mají pocit, že štěstí je na dosah, a svým sněním, organizováním, plánováním či vymýšlením projektů dělají totéž, co narkoman, který jde shánět drogu: Posilují svůj pocit, že štěstí za chvíli začne, že je už už za rohem. Mačkají svou páčku sebestimulace. A to jim stačí. Protože tak mozkový systém odměn funguje.
Tito lidé zaměnili prostředek za cíl. Zaměřují se na posilování pocitu štěstí je za rohem, nikoli na nalezení cest, jak skutečného štěstí opravdu dosáhnout. Oblafli jsme se. Náš mozek si spletl heroin se šavlozubým tygrem, otevření dalšího emailu s vyřešením problému, nekonečné organizování s konkrétním krokem dopředu. Protože i v užitečných aktivitách je štěstí za rohem nesmírně důležitý a motivující pocit – a stará, primitivní struktura mozku toto rozlišit nedokáže.
Systému odměn děkujeme za své každodenní fungování i za přežití člověka jako živočišného druhu. Může za to, že s vidinou úspěchu dokážeme splnit své cíle. Lidé, u kterých jsou tyto struktury poškozeny, mají v životě zásadní obtíže: mohou být apatičtí ke každodenním úkolům, zanedbávají základní, životně důležité potřeby, nebo naopak nejsou schopni regulovat své impulzy (systém totiž reguluje nejen start, ale i konec takového jednání). Naším úkolem proto samozřejmě není tyto užitečné struktury vyřazovat z provozu, ale využít je ve svůj prospěch.
Proto bychom se měli zamyslet: Co je naší slabou stránkou? Čím nás systém odměn opakovaně oklamává? Jaké škodlivé návyky máme? V jaké oblasti svých aktivit cítíme, že je štěstí už za rohem? Že ještě uděláme to nebo ono, a bude vyřešeno… a přitom zanedbáváme to, co je skutečně důležité? Právě na tyto oblasti bychom si měli dát pozor.

- pokračování příště

Dalibor Špok
Psycholog
www.daliborspok.cz