Léčivé vlny V.

Smlouva se světem
Na česko slovenské psychoterapeutické konferenci v Přerově v roce 2019 zazněl zajímavý příspěvek o výcvikových programech, jejich nečitelnosti a byznys prvcích. Zněly tam důležité otázky – proč má výcvik mít například 650 hodin? Proč ne 500? Proč ne 1000? Co by se změnilo, kdyby měl o sto hodin méně a byl levnější? Co se ve stech hodinách navíc absolvent výcviku naučí nového a zásadního? Podle čeho (jiného než finančních hledisek, které přinesou výcvikovým institucím peníze studentů) se určuje, jak má program vypadat? Každá z takových otázek si zaslouží poctivé hledání odpovědi, každá něco naznačuje o terapeutickém působení ve společnosti.
V dynamických terapiích se někdy vztahy zkoumají jako nevědomé smlouvy, kterou mezi sebou mají například partneři. Každý vztah je do značné míry nevědomě kontraktovanou dohodou. Nevím moc o tom, že by terapie zkoumala, jak vypadá její smlouva se světem. Je to málo reflektovaná sféra a možná by to nebyl úplně příjemný pohled. Terapie odolává také vlnám změn jako jakýkoli jiný vědní obor. Hezky o tom mluví britská neuroložka Susan Greenberg a popisuje, jak věda má tendence ke konzervativismu, protože vědci investují do své kariéry a projektů podobně jako do svých dětí a nejsou moc ochotni revidovat své objevy a ztratit tak postavení, proinvestovaný čas a snahu.
Jak se terapie snaží být ve světě důležitější a někdy stále dohání méněcenné postavení vůči psychiatrii, přizpůsobuje se. Zužuje to možnost zpochybnit zažité paradigma, protože stát uzná spíš vážený usedlý obor než mladého rebela, kterým terapie v podstatě byla v době Freuda. Stát slyší maximálně na řeč peněz. Poté, co v Británii předložili KBT terapeuti analýzy, kolik lze ušetřit, když lidé s depresí nebudou jen medikováni a následně stráví měsíce v pracovní neschopnosti, ale pomůže jim levněji psychoterapie, stát provedl velkou systémovou změnu a podpořil nárůst počtu terapeutů.
Ne každý terapeutický směr však umí či může vše převádět do měřitelných věcí jako KBT, která má v tomto ve vztahu ke společnosti jakousi evoluční výhodu. To, co neladí s měřitelnými pozitivistickými kritérii vědy, které stát může požadovat pro svou podporu, může padnout za oběť – mohou to být specifické pohledy, poznatky a metody, které terapie používá a rozvinula za roky vývoje. Práce se vztahem, archetypy, mytickou rovinou reality a zkušenosti předávané tradicí z generace terapeutů na další pak někdy zůstávají stranou, protože nejdou měřit a nelze na ně uplatnit opakovatelné experimentální metody. Terapie může ztrácet svou podstatu a duši.
James Hillman k tomu říká: Akademická psychologie, horlivě usilující o to, aby byla stejně vědecká jako fyzika, zvolila jednostranně „vnější stanovisko“, a tím duše přišla o jediné místo, které jí bylo vyhrazeno. To je také důvod, proč hlubinná psychologie je více či méně vylučována z oficiálního akademického studia. Připuštěna by mohla být pouze za nepřijatelného předpokladu, že se vzdá svého stanoviska, svého jazyka a svých objevů. Žádá se po ní, aby potvrdila své výsledky pomocí experimentálních metod. Má transponovat poznatky, jež získala v bezprostřední práci s pacienty, do cizí řeči přírodovědeckých explikací. Stručně řečeno, byla by připuštěna za cenu rovnající se ztrátě duše. Hlubinná psychologie je kámen zavržený staviteli akademické psychologie. Jednoho dne se však může stát kamenem úhelným každé skutečně vědecké psychologie, neboť chceme li pochopit lidskou přirozenost, musíme začít u duše a používat přitom postupů, které jsou nejpřiměřenější předmětu studia.
Změny v oboru nastávají, ale někdy spíš symptomaticky vznikem dalších a dalších typů terapie, což s sebou může nést dobré věci, stejně jako je to obvykle dobrá byznysová příležitost pro terapeuty – nové výcviky a nové kurzy, nové léčebné metody, další do sebe zapadající kola, kde vše se dá zužitkovat a také zpeněžit. Tyto změny nevedou většinou ke změně paradigmatu, jen jsou další variantou soužití terapie a světa. Je to vzájemné využívání.
Terapie má pomáhat těm, kteří mají v systému problémy s adaptací, aby systém mohl dál fungovat beze změny. Terapie za to může podnikat a mít pod bohulibými fasádami své zajištěné příjmy. Je li vztah ke světu v terapii přítomen, pak spíše ve smyslu jak léčit „maladaptaci jedince na svět“.
Potíže s adaptací byly od počátku terapie umisťovány do já jednotlivého člověka. Postupně se cesta rozšířila a z intrapsychických pojetí vznikla interpersonální a systemická, objevila se párová terapie, skupinová, ale dál se prostě jít nedalo, nebylo kam, když svět je – nejpozději od dob osvícenství a Descartova dělení reality na subjekt a objekt – mrtvý a bez duše. Širší pole a vše, co je v pozadí, se nestalo figurou. Možná bychom se dnes ale měli místo adaptace zaměřit také na „vyléčení z adaptace“ a na rozvíjení schopnosti neakceptovat neakceptovatelné.

Aleš Borecký
Psycholog
www.naslouchame.com