Odlišnost jako dar II.

Přijímání odlišnosti
Vyčlenění z většiny může být formativní zkušeností, kdy si člověk uvědomuje svou odlišnost a učí se postavit se za sebe, ale také často cítí pocit nepatřičnosti či nátlak, aby se zařadil a splnil nějakou „danou normu“; často za cenu toho, že by musel popřít sám sebe a svou životní cestu. Pocity nepatřičnosti se mohou spojovat se strachem z nepřijetí a se zpochybňováním sebe samého. Mohou vést k identifikaci s tímto (agresivním) tlakem, ke zvnitřnění vnějšího nepřijímání a následnému sebeodmítnutí a sebedestrukci. Jinakost může být vnímána jako nebezpečí – zpochybňuje vyjeté koleje a vybízí k hledání dalších cest.
Dobrým výsledkem procesu odlišování se je odhodit zúžené (i zúzkostňující) pojetí světa a nahradit ho modelem alternativ, diverzity a pokory k jiným možnostem. Pokorný – tzn. k sobě pravdivý – člověk ví, že jiné cesty než ty vlastní nebo ty, po kterých jde většina, mohou být obohacující, protože umožňují dívat se na svět z jiného úhlu. Nedobrým výsledkem je, zůstaneme li spoutaní lpěním na zařazení a většinovosti za každou cenu, nenajdeme li jiný způsob než skrývání odlišnosti, nezačneme li žít autentičtěji, příp. budeme li odmítat odlišnosti druhých tak, jak jsme to sami zažili, a budeme li svět unifikovat. Zpracování odlišnosti je proces, který buď člověka posílí a zrodí v něm empatii se všemi, kteří prožívají něco těžkého a v něčem se liší, anebo posílí rezignaci. Strach a zážitek odmítnutí či bezmoci se může proměnit v agresi obrácenou vůči sobě či druhým.
Odlišnost nás vybízí vyjít na nekonvenční cestu, aby došlo k hlubšímu poznání duše. Má li pravdu sufijský mystik Rumi s výrokem, že konvenční znalosti jsou smrtí pro duši, můžeme objevením, zpracováváním a přijímáním odlišnosti rozpoznat náznaky naší originální cesty. Cesta, kterou každý prochází, je naším vybavením do dalších životních kapitol a úkolů, kterého se nemáme vzdávat, ale které máme rozvíjet. Naše originalita je zde pro druhé! Tuto část pravdy už narcistní reklamy nesdělují. Je to však bod, kde se potkávají obě síly – individuace a navazování vztahů a rovněž psychologická a spirituální rovina.
Zážitek odlišnosti je nabídkou života k tomu, abychom se mohli více a hlouběji naučit milovat – sebe i druhé (jedno bez druhého nejde). Dovolíme li odlišnostem, aby nám přinesly jiné myšlenky a dovedly nás k jiným postojům, můžeme objevit v těžkostech zdroj požehnání a přesměrování k tomu, co je pro nás podstatné. Jsme nuceni hledat odpovědi na důležité otázky, které by se jinak možná nedostaly do našeho zorného pole. Jako by nás život, duše či Bůh přenesl přímo k jádru věcí a ušetřil nám tápání na povrchu života. Kdo hledá porozumění sobě, může nakonec sebe i překročit. Odlišnost je často iniciátorem cesty, která se může stát cestou sebetranscendence. Skrze zpracovávání bolestného zážitku vykořenění a odlišnosti jakéhokoli typu můžeme přeskočit na další rovinu, ze které se svět jeví jinak. Mám rád myšlenku, že psychické zhroucení je někdy ve skutečnosti průlomem na spirituální rovině (psychological breakdown is in fact spiritual breaktrough). Abychom objevili dar (v) odlišnosti, musíme se prokopat skrz trauma vyčlenění z většiny, tzn. musíme jít do větší hloubky.

pokračování příště

Aleš Borecký
Psycholog
www.naslouchame.com