Příležitost odhalí, jací jsme

Díval jsem se z okna a pozoroval auta, která před naším domem zaparkovali zaměstnanci nedaleké dílny. Bylo po poledni a školáci se začali vracet domů ze školy. Tu vidím, asi desetiletého chlapce, jak se vkradl mezi auta a prohlíží si různé nálepky na jejich zadních sklech. V oněch sedmdesátých letech se každý, kdo se dostal do zahraničí, chtěl pochlubit, kde všude byl. Proto ty nálepky z Budapešti, z Berlína nebo dokonce i z Benátek.
Náš byt byl v prvním patře, a tak jsem měl parkoviště před sebou jako na dlani. Vidím toho hocha, jak se nejen na ty nálepky dívá, ale zlákán jednou obzvláště pestrou se rozhodl ji nehtem ze skla odlepit. Nešlo to tak snadno, jak se domníval. Zarazil se a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. Ještě jednou se podíval doprava doleva mezi auta. Usoudil, že ho nikdo nevidí. Všude byl klid, a proto se s ještě větším úsilím snažil tu nálepku odlepit. Potichu jsem otevřel okno a zavolal: „Necháš toho!“ Kluk povyskočil úlekem, otáčel hlavu celý zkoprnělý a pak se dal na útěk. Kam se zapomněl podívat?
Jednou se ptali Platona, co je na světě nejlehčí. On odpověděl: „Dát radu.“ A co je nejtěžší? „Poznat sebe sama.“ V životě přicházejí situace, které nám to umožní. Je zde ale dvojí nebezpečí: Když obstojíme a sklízíme pochvalu, ocitáme se v nebezpečí pýchy. Pokud zklameme a svědomí nás zneklidňuje, může se objevit pocit hořkosti a beznaděje. Z obou těchto pastí existuje východisko: Bible nás ujišťuje, že je vždy možný nový začátek.

(Příběhy o příležitosti, Advent-Orion 2020)