Simone Beauvoirová Druhé pohlaví.

Pohlavní zasvěcení.
Pohlavní zasvěcení ženy začíná v jiném smyslu stejně jako u muže už v nejútlejším věku. Teoretické i praktické zaučování pokračuje různým způsobem od fáze orální, anální a genitální nepřetržitě až do dospělého věku. Ale u dívky nejsou erotické zkušenosti jen prostým pokračováním jejích dřívějších pohlavních činností; mají velmi často nepředvídanou a brutální povahu; a vždy jsou událostí novou, která znamená skoncování s minulostí. Od chvíle, kdy jimi dívka projde, všechny problémy, před nimiž stojí, dostávají naléhavou a zostřenou podobu. V mnoha případech se krize rozuzlí smírně; jsou však také tragické okolnosti, kdy končí sebevraždou nebo zešílením. V každém případě pak žena způsobem své odpovědi dává v sázku velkou část svého osudu. Všichni psychiatři souhlasně potvrzují, že pro ženu mají její erotické začátky svrchovanou důležitost; mají svou odezvu v celém jejím dalším životě.
Pro muže a pro ženu je zde situace hluboce odlišná, jak ze stanoviska biologického, tak ze stanoviska společenského a psychologického. Pro muže je přechod od dětské sexuality k dospělosti poměrně jednoduchý: je to zpředmětnění erotické rozkoše, která místo aby byla uskutečňována imanentně, zaměřuje se na transcendentní bytost. Erekce je vyjádřením této potřeby; pohlavím, rukama, ústy, celým tělem se muž vzpíná ke své družce, ale sám zůstává v podstatě té činnosti, stejně jako je všeobecně ve svých činnostech subjektem vůči objektům, jež vnímá, a vůči nástrojům, jichž používá; vrhá se k druhé bytosti, aniž ztrácí svébytnost; ženské tělo je pro něj kořistí a muž se na něm zmocňuje těch vlastností, jež jeho smyslovost požaduje od každého objektu. Není ovšem pochyby, že se mu je nezdaří uzavřít do svého vlastnictví plně; proto je aspoň objímá; pohlazení a políbení je už polovičním nezdarem; ale i tento nezdar sám je novou pobídkou a rozkoší. Milostný akt dochází své jednoty v přirozeném vyvrcholení, v orgasmu. Soulož má zcela přesný fyziologický účel: ejakulací se muž zbavuje výměšků, které ho obtěžují; potom se dostaví úplná úleva, kterou zcela jistě doprovází libost. Rozkoš tu zajisté nebyla jediným cílem; ostatně často po ní následuje zklamání; potřeba spíše zmizí, než aby byla ukojena. V každém případě určitý akt byl proveden a muž je tu opět s nezměněným tělem: služba, kterou prokázal svému rodu, splynula s jeho vlastním potěšením. Erotika ženy je mnohem složitější, odráží se v ní složitost její situace. Viděli jsme už, že žena, místo aby slučovala specifické síly se svým individuálním životem, je vlastně kořistí rodu, jehož zájmy se liší do jejích cílů jako jednotlivce; tento rozpor dochází u ženy vyvrcholení a je mimo jiné vyjádřen dvojakostí orgánů: klitoridy a pochvy. V dětském stadiu je klitoris středem ženské erotiky; někteří psychiatři tvrdí, že u některých děvčat existuje i vaginální citlivost, ale to je mínění velmi sporné a stejně by to mělo jen podružnou cenu. Klitoridní systém se v dospělém věku nemění a žena si po celý život zachovává tuto erotickou autonomii; klitoridní křeč je jako mužský orgasmus jakýmsi splasknutím naduření, k němuž dochází skoro mechanickým způsobem; ale s normální souloží je spojena pouze nepřímo a nehraje žádnou úlohu při plození. Teprve prostřednictvím pochvy je žena proniknuta a může být oplodněna; a vagína se stává erotickým centrem teprve zásahem muže, tedy vždy jakýmsi násilím. Skutečným nebo předstíraným únosem byla žena vytrhována ze světa svého dětství a vrhána do manželského života; co mění dívku v ženu, je násilí, proto se také říká: vzít panenství, připravit o panenství. Deflorace není harmonickým vyústěním souvislého vývoje, je to náhlé skoncování s minulostí, počátek nového cyklu. Libost tu vzniká ze stahů vnitřního povrchu vagíny; dospěje však k jasnému konečnému orgasmu? O tomto bodě se dosud diskutuje. Anatomická fakta jsou velmi neurčitá. „Anatomická a klinická zkoumání dostatečně dokazují, že větší část vnitřku vagíny nemá inervaci,“ říká kromě jiných zpráva Kinseyho. „K četným chirurgickým zásahům uvnitř vagíny můžeme přistoupit bez použití anestetik. Je dokázáno, že uvnitř vagíny jsou nervy lokalizovány v zóně stěny blízko báze klitoridu.“ Nicméně kromě pobouření této inervované zóny „může žena cítit vniknutí cizího předmětu do vagíny, zejména když se vaginální svalstvo stahuje; avšak takto dosažené uspokojení se pravděpodobně vztahuje spíše na svalový tonus než na erotické podráždění nervů.“ Je však mimo každou pochybnost, že vaginální rozkoš existuje; a také vaginální masturbace – u dospělých žen – je asi více rozšířena, než říká Kinsey (používání umělého penisu je známo od klasického starověku a doby ještě dřívější až po naše časy. Můžeme podat seznam předmětů, jež byly v posledních letech nalezeny ve vagínách nebo v močových měchýřích a jež bylo možno vyjmout pouze chirurgickým zákrokem: tužky, kousky pečetního vosku, spony do vlasů, pletací dráty, kompas, skleněné zátky, svíčka, korkové zátky, číšky, vidličky, párátka na zuby, zubní kartáčky, kelímky na pomádu, slepičí vejce atd.). Je však jisté, že vaginální reakce je reakce velmi složitá a že je možno ji označit jako psychofyziologickou; nejenže zasahuje celý nervový systém, ale závisí také na celé situaci, jak ji prožívá subjekt: vyžaduje hluboký souhlas celého jedince. Nový erotický cyklus, jejž zasahuje první soulož, vyžaduje k svému nastolení jakousi „montáž“ nervového systému, vytvoření formy, která dosud není naznačena a jež musí zahrnout také systém klitoridní; často dlouho trvá, než se uskuteční, a někdy se nevytvoří vůbec. Je nápadné, že žena má možnost volby mezi oběma cykly, z nichž jeden pokračuje v mladistvé nezávislosti, kdežto druhý ji vydává muži a dítěti. Normální pohlavní akt skutečně uvádí ženu do závislosti na muži a na rodu. Muž – jako skoro u všech živočichů – je ten, kdo má útočnou roli, kdežto žena se poddává a podstupuje jeho objetí. Žena může být vzata mužem vždycky, kdežto on si ji může vzít jen tehdy, když je ve stavu erekce; až na případy tak hlubokého odporu, jako je vaginismus, který zapečeťuje ženu jistěji než panenská blána, je možno odpor ženy překonat vždycky; a konečně i vaginismus ponechává muži možnost ukojit se na těle, jež mu síla jeho svalů dává na pospas. Žena je objekt a její nehybnost tedy valně nemění její přirozenou úlohu: vždyť mnoho mužů se vůbec nestará o to, zda žena, jež s nimi sdílí lože, soulož chce, nebo se jí pouze podrobuje. Je možno souložit dokonce i s mrtvolou. Ale bez souhlasu muže k souloži dojít nemůže a mužovo uspokojení je jejím přirozeným zakončením. I oplodnění je možné, aniž žena pocítí jakoukoli rozkoš. Na druhé straně pak oplodnění zdaleka neznamená pro ženu ukončení a naplnění pohlavního procesu; naopak právě v té chvíli začíná pro ni ta služba, kterou od ní žádá rod: uskutečňuje se pomalu, v nesnázích a bolestech těhotenství, slehnutí a kojení.
„Anatomický úděl“ muže a ženy je tedy hluboce rozdílný. ………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………