Čas.

Čas je tím jediným spravedlivým, mezi námi všemi.
Měří všem stejně, ať jsme jací jsme. Chudí x bohatí, mladí x staří, muž x žena atd.

A tak činí i v dalších činnostech..., kde se již o spravedlnosti nedá mluvit, ani omylem...
Třeba například v zaměstnání....
Nedá se nepovšimnout, jak je to nevyrovnané..., jak někdo dělá od nevidím do nevidím, neb vykonává takovou práci, která to vyžaduje (nebo má neschopného šéfa, který to nedokáže zorganizovat jinak).
A pak je spousta práce, kdy zaměstnanci svou práci "proklábosí", s čistou hlavou jdou domů, odpočatí, ti jsou v úplně jiném rozpoložení...

No a pak vztahy..., je rozdíl mít rodinu a nemít... Mít děti, či nemít... Být ve vztahu, či nebýt... Mít koníček, či nemít... Dávat své práci více, než je běžné, neb je naplňující a opak, kdy je práce, jen a jen povinnost.
A najednou se z času, který měří všem stejně, stane fenomén, který určuje, jaké vztahy mezi sebou budeme mít..., jak nás nemožnost vybrat si zaměstnání, které by bylo v souladu s naším přáním, aby život byl i potom..., staví do různých "pásem", možností a začne ovlivňovat náš život...

Pro mě, překvapivě, když již tolik věcí nemusíme dělat tak těžkým způsobem (a teoreticky vzato, by času pro "nás" mělo přibývat), tak jsou často zaměstnání nastavena tak, že se v nich zaměstnanec "topí" a na spoustu důležitých věcí (pro sebe důležitých věcí), nezbývá čas, či energie.

To mně přijde až neuvěřitelné!!! A v jednadvacátém století až nedůstojné...