Jób. Druhá odpověď Jóba Elífazovi.

Druhá odpověď Jóba Elífazovi

Terčem Boha i lidí
Jób na to odpověděl:
„Slyšel jsem už mnoho podobného,
těšíte mě všichni jen trápením.
Kdypak skončí to mluvení do větru?
Co tě rozjitřuje, že tak odpovídáš?
Také bych mohl mluvit jako vy,
kdybyste vy byli na mém místě,
ohánět se proti vám slovy, potřásat nad vámi hlavou.
Já bych vám však svými ústy dodával odvahu,
svými rty bych šetrně projevil soustrast.
Promluvím-li, nezůstanu ušetřen bolesti,
když od toho upustím, co ztratím?
Naplňuje mě teď, Bože, malomyslností,
že jsi zpustošil celou mou pospolitost.
Zasáhl jsi mě, mám na to svědka,
je jím mám vychrtlost, ta mi to očí dokazuje.
Jeho hněv mě rozsápal, zanevřel na mě,
skřípe na mě svými zuby;
můj protivník zaostřuje na mě svůj zrak.
Dokořán na mě otvírají ústa,
potupně mě políčkují a všichni se na mě hrnou.
Bůh mě dal v plen padouchovi,
napospas mě vydal spárům svévolníků.
Žil jsem poklidně, on však mnou zacloumal,
uchopil mě za šíji a roztříštil mě; učinil mě svým terčem.
Obklíčili mě jeho střelci,
Nelítostně roztíná mé ledví, moji žluč, vylévá na zem.
Drásá mě, jsem celý rozdrásaný,
doráží na mě jako bohatýr.
Na svou zjizvenou kůži jsem si vzal žínici,
svůj roh jsem do prachu sklonil.
Tvář mi opuchla od pláče, na má víčka padlo šero smrti,
ač násilí na mých rukou nelpí a má modlitba je ryzí.
Země, krev mou nepřikrývej,
můj křik ať nenajde místa klidu!“

Svědek v nebesích i ručitel
Ale nyní, hle, mám svědka na nebesích,
můj přímluvce je na výšinách.
Ať se mi přátelé posmívají, moje oko hledí v slzách k Bohu.
Kéž je muži dáno hájit se před Bohem,
lidskému synu před jeho bližním.
Vždyť až přejde počet mých let,
půjdu stezkou, z níž se nenávidím.

Na duchu jsem zlomen, mé dny dohasly, jen hrob mi zbývá.
Co posměšků zakouším,
stále mě napadají, oka nezamhouřím.
Slož u sebe za mě záruku, kdo jiný by se zaručil rukoudáním?
Jejich srdce prozíravosti jsi zbavil, a proto je nevyvýšíš.
Přátelům se pochlebuje, vlastním synům zrak.

Lidem k posměchu
Učinil mě pořekadlem lidu, tím, na nějž se plivá.
Můj zrak pohasl hořem, všechny mé údy jsou už jen stín.
Poctiví nad tím žasnou, nevinný je pobouřen rouhačem.
Spravedlivý se však přidrží své cesty,
kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.
Vy všichni, obraťte se a pak přijďte,
moudrého však mezi vámi nenacházím.
Mé dny pomíjejí, moje záměry se hatí,
Přání mého srdce ztroskotala.
Nov vydávající se za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.
I kdybych měl naději, podsvětí bude mým domovem,
lože si ustelu ve tmách.
Jámě řeknu: ,Tys můj otec,, červům: ,Matko má sestro.,
Kde mám jakou naději a splnění mé naděje kdo spatří?
Závory podsvětí zapadnou, až se spolu do prachu uložíme.“