Jób. Druhá řeč Boží pokračování.

Netvor livjátan
Vytáhneš udici livjátana a zkrotíš provazem jeho jazyk?
Vložíš mu do chřípí sítěnou houžev,
probodneš mu čelist hákem?
Bude se tě doprošovat o smilování
a pokorně s tebou mluvit?
Uzavře snad s tebou smlouvu,
abys jej vzal provždy za otroka?
Můžeš si s ním pohrávat jak s ptáčetem?
Uvážeš ho pro své děvečky?
Budou o něj společníci smlouvat,
rozkouskují si ho kupčíci?
Propíchneš mu kůži bodci,
jeho hlavu rybářskými harpunami?
Zkus na něho vložit ruku!
Pomysli na boj, a neuděláš to.
Hle, čekat na něho je ošidné,
při pohledu na něho se člověk hroutí.
Není odvážlivce, který by ho dráždil.
Kdo potom obstojí přede mnou?
Kdo mi napřed něco dal, abych mu to splatil?
Pod celým nebem všechno je mé.
Nemohu mlčet o jeho údech,
nemluvit o jeho bohatýrské síle a jeho výborné stavbě těla.
Kdo odkryl jeho oděv,
a přistoupil k němu s udidly dvojitými?
Kdo otevřel vrata jeho tlamy? Strach jde z jeho zubů.
Jeho hřbet je jako řady štítů těsně uzavřených pod pečetí,
dotýkají se jedny druhých, vítr mezi ně nevnikne;
jeden přiléhá k druhému,
jsou pevně sevřeny, nelze je oddělit.
Jeho kýcháním se rozžehává světlo,
jeho oči jsou jak řasy jitřenky,
z úst mu vycházejí pochodně, unikají ohnivé jiskry,
z nozder mu vystupuje kouř
jak z hrnce nad ohněm z rákosí rozdmýchaným,
jeho dech rozžhavuje uhlí, z tlamy mu šlehá plamen,
v jeho šíji dříme síla,
před ním se každý zkroušeně chvěje,
laloky mu přiléhají k tělu jak ulité, netřou se,
jeho srdce je slité, tvrdé jako kámen,
slité jako spodní žernov.
Když se zvedne, sami bohové se leknou,
při tom hrozném třesku jsou bez sebe strachy,
meč, jenž by ho zasáhl, tu ránu nevydrží,
ani kopí, vržená střela či hrot šípu.
Železo má za slámu, bronz za trouchnivé dřevo,
šíp z luku ho nezažene na útěk,
kameny z praku se před ním mění v stébla slámy,
kyj má jen ze slaměné stéblo,
posmívá se, když přiletí chvějící se oštěp.
Vespod má ostny podobné střepům,
vleče se blátem jako smyk na obilí,
způsobuje, že to v hlubině vře jako v hrnci,
moře je pro něj jak kelímek na masti,
nechává za sebou světélkující dráhu,
až se zdá, že propastná tůň zšedivěla.
Na prachu země mu není podobného,
kdo by byl prost všeho děsu.
Na všechno vysoké pohlíží svrchu,
nad všemi šelmami je králem."