Jób. Druhá řeč Sófarova.

Druhá řeč Sófarova

Sófar je pobouřen
Na to navázal Sófar Naamatský slovy:
„Jak tak o tom přemítám, musím odporovat,
proto abych si pospíšil.
Důtku, jež mě uráží, vyslechnout musím,
ale můj rozumný duch mi velí odpovědět.

Svévolník nemá naději
Což nevíš, že je to tak odjakživa,
od chvíle, co byl člověk postaven na zemi,
že plesání svévolníků trvá krátce
a jeho hlava se dotýká oblaků,
navždy zanikne tak jako výkal,
a kdo jej vídali, řeknou: „Kde je?“
Odlétne jak sen a nenajdou ho,
bude zaplašen jako vidění noční.
Oko, jež ho spatřovalo, už ho nezahlédne,
nikdo ho na jeho místě neuvidí.
Jeho synové se budou chtít zalíbit nuzným,
vlastníma rukama vrátí, co svou sílou získal.
I když jeho kosti jsou plny mladistvé svěžesti,
i ta s ním ulehne do prachu.
Aťsi mu zloba připadá v ústech sladká
a přechovává ji pod jazykem,
kochá se v ní, nevzdá se jí, zadržuje ji na svém patře,
jeho pokrm se mu v útrobách změní,
stane se mu ve vnitřnostech zmijím jedem.
Nahltal se majetku, ale vyzvrátí jej,
Bůh mu jej vyžene z břicha.
Bude sát zmijí jed, hadí jazyk ho zabije.
Nebude se dívat na tekoucí vody,
na řeky, potoky medu a mléka.
Výtěžek vrátí, nezhltne jej,
nad ziskem z obchodu nebude jásat.
Odstrkoval a opouštěl nuzné,
uchvátil dům, ač jej nestavěl.
V nitru však nepoznal klidu,
to, po čem dychtil, ho nezachrání.
Před jeho žravostí nic neobstálo,
proto jeho blahobyt nebude trvalý.
I při nejhojnějším nadbytku mu bude úzko,
dopadnou na něho ruce všech bědných.
Jen ať si plní svůj břicho,
Bůh na něho sešle svůj planoucí hněv,
jeho útroby zasáhne prškou šípů.
Bude prchat před železnou zbrojí
a prostřelí ho bronzový luk.
Střela pronikne mu zády, blesk jeho žlučí;
zajde obklopen přízraky.
Všechna temnota je pro něj uchována,
pohltí ho oheň, který nerozdmýchal člověk,
zle dopadne v jeho stanu i ten, kdo vyvázl.
Nebesa zjeví jeho nepravost a země povstane proti němu.
Výnos jeho domu se přestěhuje jinam,
rozplyne se v den Božího hněvu.
To je úděl svévolného člověka, určený Bohem,
Bohem mu přiřčené dědictví.“