Jób. Jób odpovídá Elífazovi.

Jób odpovídá Elífazovi

Jób touží po smrti
Jób na to odpověděl:
„Kéž by bylo dobře zváženo mé hoře
a mé neštěstí na vážky přiloženo!
Věru je těžší je než mořský písek, že se mi až slova pletou,
neboť ve mně vězí střely Všemocného,
můj duch se napájí jejich jedem,
seřadily se proti mně hrůzy Boží.
Hýká snad divoký osel, když má mladou trávu,
bučí snad býk nad svojí pící?
Což lze bez soli jíst něco mdlého?
Má nějakou chuť vaječný bílek?
Štítím se dotýkat se toho, co by můj chléb znečistilo.
Kéž přijde, oč žádám, a kéž Bůh dá, v co naději skládám,
aby mě Bůh ráčil rozmáčknout jak mola,
pohnout rukou, odlomit mě z kmene.
Vylo by to pro mne ještě potěšením,
navzdor nelítostným bolestem bych poskakoval,
neboť slova Svatého jsem nezatajil.
Kde naberu sílu, abych to přečkal?
Kdy to skončí, abych to vydržel?
Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu?
Cožpak mi pomoci není? Záchrana je mi odepřená?

Jób odmítá útěchu přátel
Kdo své milosrdenství bližnímu odepírá,
ten opouští bázeň Všemocného.
Mí bratři jsou věrolomní, nestálí jak potok,
Jak koryta potoků, které se vytrácejí,
jsou kalné od ledu, když sníh nad nimi taje,
v čas léta se vypařují, jeho žárem mizejí ze svého místa,
jen stružkami jejich tok se vine, plynou v pustotu a zanikají.
Vyhlížely je karavany z Témy,
s nadějí k nim hleděly výpravy ze Šeby,
za své doufání však museli se stydět,
přišli k nim a zklamali se.
I vy jste teď, jako byste nebyli,
při tom děsném pohledu vás jala bázeň.
Řekl jsem snad: ,Dejte mi,
či: ,Plaťte za mne vlastním zbožím,
nebo: ,Zachraňte mě z rukou protivníka,
či snad: ,Vykupte mě z rukou ukrutníků?,
Poučte mě a já zmlknu, vysvětlete mi, v čem jsem chybil.
Přímá slova mohou zjitřit ránu,
a co sledujete, že mi stále domlouváte?
Chcete mě snad kárat za má slova?
Cožpak mluví do větru ten, kdo si zoufá?
Věru, metáte los o sirotka, svého druha jste ochotni prodat.
Buďte tak laskaví a obraťte se ke mně,
což bych vám mohl do očí lhát?
Zadržte, ať nespáchá se podlost,
zadržte, je tady ještě moje spravedlnost!
Což může být na mém jazyku nějaká podlost?
Nepozná mé patro to, co vede do neštěstí?

Jób předkládá svou bídu Bohu
Zdali není člověk na zemi podroben v službu,
nejsou jeho dny jako dny nádeníka?
Jako baží otrok po stínu a jako nádeník čeká na výdělek,
tak se mi dostaly dědictvím daremné měsíce,
noci plné trápení se staly mým údělem.
Když uléhám, ptám se: ,Kdy se snese večer?,
Syt jsem toho, na lůžku se převalovat do rozbřesku.
Mé tělo je obaleno červy a strupy plnými prachu,
kůže mi puká a mokvá.
Rychleji než tkalcův člunek uběhly mé dny,
Skončily v naprosté beznaději.
Bože, pomni, že můj život uprchne jak vítr
A nic dobrého už nikdy nespatří mé oči.
Neuzří mě oko, jež mě vídávalo,
budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu u.

Jób není Božím nepřítelem
Oblak se rozplyne, zmizí;
stejně kdo sestoupí do podsvětí, už nevystoupí,
nevrátí se nikdy zpět do svého domu,
neobjeví se už na svém místě.
A tak bránit nemohu svým ústům,
Mluví za mne úzkost mého ducha,
lká ze mne hořkost mé duše.
Jsem snad moře nebo dračí netvor,
Že proti mně stavíš stráž?
Řeknu-li si: ,Potěší mě moje lože,
mé lůžko mi ulehčí v mém lkaní,,
děsíš mě skrze sny a přepadáš mě viděními,
že bych spíše volil zardoušení, spíše smrt než kruté trápení.
Život se mi zprotivil, nechci žít věčně,
už mě nech, mé dny jsou pouhý vánek.
Co je člověk, že mu přikládáš význam,
Že se jím zabýváš v srdci,
Že na něj dohlížíš každého rána a každou chvíli ho zkoušíš?
Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš,
nenecháš mě ani slinu polknout?
Zhřešil-li jsem, co mám podle tebe dělat hlídači lidí?
Proč sis mě vzal za terč, až jsem se stal břemenem sám sobě?
Proč mi přestupek můj nepromineš,
nesejmeš ze mne mou vinu?
Již uléhám do prachu
a až mě budeš za úsvitu hledat, nebudu již.“