Jób. První řeč Elífazova.

První řeč Elífazova

Připomínka Jóbovi zbožnosti
Na to navázal Elífaz Témanský slovy:
„Neponeseš těžce , zkusí-li to někdo s tebou mluvit?
Kdo se však dokáže zdržet domluv?
Hle, tys napomínal mnohé, ruce ochablé jsi posiloval,
tvé domluvy pozvedaly klopýtajícího,
podlomená kolena jsi utvrzoval.
Teď došlo na tebe a těžce to neseš,
sotva tě to zasáhlo, hned naplněn jsi hrůzou.
Nedůvěřuješ už ve svou bohabojnost?
Nedává ti naději tvůj bezúhonný život?
Jen se rozpomeň, kdo z nevinných kdy zhynul?
Kde upadli přímí do záhuby?
Pokud jsem já viděl, jen ti, co se obírají ničemnostmi,
ti kdo rozsívají trápení, je také sklidí.
Hynou Božím dechem,
když zavane jeho hněv, je s nimi konec.
Lev řve, kňučí malý lvíček, lvíčatům jsou zuby vyraženy.
Bez úlovku hyne lev a lví mláďata se rozeběhnou.

Noční vidění
Cosi se ke mně přikradlo, mé ucho zachytilo šelest;
při přemítání o nočních viděních,
když na lidi se snáší mrákota,
přepadl mě strach a třásl jsem se,
všechny kosti se mi strachem chvěly,
když jakýsi duch mě míjel, chlupy se mi zježily po těle.
Stanul – ale jeho zjev jsem nerozeznal,
jen podoba jakási stanula pře mým zrakem
a v tichu jsem slyšel hlas:
,Což je člověk spravedlivější než Bůh,
čistší muž než jeho Učinitel?
Nemůže-li věřit vlastním služebníkům,
shledává-li omylnost i na andělech,
tím spíš na těch, kteří přebývají ve hliněných domech
a svým základem tkví v prachu;
ty rozmáčkne snadněji než mola.
Než se setká ráno s večerem, už budou rozdrceni,
nežli si to uvědomí , navždy zhynou.
Bývá s nimi vytrženo i jejich stanové lano;
umírají, ale ne v moudrosti.

Podivuhodné cesty Boží
Jen si volej, odpoví ti někdo? Na koho ze svatých se obrátíš?
Pošetilce zabíjí vztek, žárlivost usmrcuje prostoduché.
Viděl jsem, jak pošetilec zakořenil,
vím však, že jeho příbytek propadne zatracení.
Jeho synům záchrana se vzdálí,
v bráně budou zdeptáni, nevysvobodí je nikdo.
Hladový sní jeho sklizeň, i z trní si ji vezme,
Žízniví po jeho majetku baží.
Ničemnost přec nevchází z prachu, trápení neklíčí z půdy,
člověk je však zrozen pro trápení a jiskry, aby létaly vzhůru.
Spíše bych se dotazoval Boha,
svoji záležitost předložil bych Bohu,
který dělá věci veliké a nevyzpytatelné, nesčíslné divy:
Dává zemi déšť, polím sesílá vláhu,
Ponížené staví na vysoké místo,
zarmoucení docházejí spásy;
chytrákům však hatí plány,
aby jejich ruce neprovedly to, čeho jsou schopni;
modré jejich chytrostí dovede lapit,
takže záměr potměšilců nadobro se zvrtne:
ve dne s temnotou se střetávají,
v pravé poledne tápou jak v noci;
ubožáka od meče zachraňuje,
z jejich úst a z jejich pevné ruky;
a tak nuzný má naději, ale posedlost musí zavřít ústa.

Zaslíbení nového blaha
Věru, blaze člověku, jehož Bůh trestá;
Kázeň Všemocného neodmítej.
On působí bolest, ale též obváže rány,
co rozdrtí, vyléčí svou rukou.
Z šesti soužení tě vysvobodí,
v sedmi nezasáhne tě nic zlého,
vykoupí tě ze smrti v čas hladu a za války z moci meče,
před biče jazyka budeš ukryt,
nebudeš se bát, až přijde zhouba,
vysměješ se zhoubě, hladomoru; a neboj se zemské zvěře,
vždyť budeš mít smlouvu s kamením na poli
a polní zvěř bude žít pokojně s tebou,
shledáš, že je pokoj ve tvém stanu,
dohlédneš-li na svůj příbytek, neshledáš hříchu,
shledáš, že tvé potomstvo je četné,
tvoji potomci, že jsou jak bylina země,
do hrobu sestoupíš ve zralosti,
jako se sváží požaté obilí ve svůj čas.
Hle, toto jsme vyzpytovali, tak je tomu.
Poslechni a sám to poznáš.“