Jób. Jób odpovídá Sófarovi.

Jób odpovídá Sófarovi

Jób odmítá Sófarovy řeči
Jób na to odpověděl:
„Vy jste vskutku pravý lid, s vámi vymře moudrost!
Ale já mám také rozum jako vy,
nejsem zpozdilejší než vy; kdopak tohle neví?
Jsem k posměchu i vlastnímu příteli,
jemuž Bůh odpoví, když volá;
v posměchu je spravedlivý, bezúhonný.
Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdlavě,
sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají!
Stany zhoubců zůstávají nerušené,
v bezpečí jsou ti, kdo popouzejí Boha,
i ten, kdo chce Boha mít v své moci.
Avšak dobytka se zeptej, poučí tě,
Nebeského ptactva, ono ti to poví,
Poučí tě i křovisk země, mořské ryby vyprávět ti budou.
Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila
a že v jeho ruce je život všeho, co žije;
duch každého lidského tvora.
Zda nezkouší ucho slova jako patro ochutnává pokrm?
Což jen u kmenů je moudrost
A rozumnost pouze v dlouhém věku?

U Boha je všechna moc
Moudrost, ta je u Boha, i bohatýrská síla,
u něho je rozvaha i rozum.
Co rozboří, nikdo nezbuduje,
zavře dveře za někým a otevřít je nelze.
Když zadrží vody, přijde sucho,
Když je vypustí, pak podvracejí zemi.
U něho je moc i pohotová pomoc,
Patří mu, kdo chybuje, i ten, kdo svádí.
Rádce odvádí vysvlečené, ze soudců činí ztřeštěnce,
pouta králů rozvazuje, pásem ovazuje jejich bedra,
kněze odvádí vysvlečené, vyvrací prastaré rody,
odnímá řeč spolehlivým, starcům bere soudnost,
opovržením zahrne urozené, uvolňuje hráze řečišť,
odkrývá hlubiny temnot a na světlo vyvádí,
co je v šeru smrti,
pronárodům dává vzrůst i zánik,
rozprostírá pronárody i odvádí je,
bere rozum náčelníkům lidu země,
zavádí je do bezcestných pustot,
aby tápali v temnotě beze světla,
ano, zavádí je jako opilého.

Obvinění přátel ze lži
Hle, to všechno spatřilo mé oko,
mé ucho to vyslechlo, rozumím tomu.
Co víte vy, to vím také, nejsem zpozdilejší než vy.
Ano, budu mluvit se Všemocným,
Obhájit se chci před Bohem.
Ale vy jste šiřitelé klamu, lékaři k ničemu, vy všichni.
Kéž byste konečně zmlkli, bylo by to od vás moudré.
Slyšte, jak se budu hájit,
důvody mých rtů sledujte s pozorností.
To v zájmu Boha mluvíte podlost, mluvíte lest kvůli němu?
Chcete se zastávat Boha nebo vést spor místo něho?
Bude-li vás zkoumat, dopadnete dobře?
Či ho chcete obloudit, jako lze obloudit člověka?
Tvrdě vás potrestá, budete-li jednat pokoutně a stranit.
Což vás neohromí jeho vznešenost,
nepadne na vás strach z něho?
Vaše připomínky jsou pořekadla z popela,
čím se oháníte, je pouhá hlína.

Jób se chce odpovídat před Bohem
Zmlkněte přede mnou, ať mohu mluvit,
pak ať se přese mne přežene cokoli.
Chci nasadit svou kůži, dát svůj život v sázku.
I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat,
přece bych chtěl před ním obhájit své cesty.
Vždyť on je má spása. Rouhač k němu nemá přístup.
Slyšte, slyšte mou řeč, dopřejte sluchu tomu, co vám sdělím.
Hleďte, předkládám svou při,
Vím, že budu uznán spravedlivým.
Kdo chce se mnou vésti spor? Budu-li mlčet zhynu.
Jen dvojí mi, Bože nečiři,
a nebudu se před tebou skrývat:
Vzdal ode mne svoji ruku a strach z tebe ať mě nepřepadá.
Zavolej, a já se ozvu, nebo budu mluvit já, a odpovíš mi.
Kolik je mých nepravostí a mých hříchů?
Dej mi poznat mou nevěrnost a hřích.
Proč skrýváš svou tvář a pokládáš mě za svého nepřítele?
Chceš postrašit odvátý list, honit suché stéblo?
Věru, znamenáš si na mě trpké věci,
přičítáš mi nepravosti mého mládí,
svíráš do klády mé nohy, dáváš pozor na všechny mé stezky,
zanášíš si každou šlápotu mých nohou.
Člověk se rozpadá jako něco zetlelého,
jako přikrývka rozežraná moly.

Neodvratnost smrti
Člověk narozený z ženy
má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.
Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.
Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mě na soud s tebou.
Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.
Jestliže jsou stanoveny jeho dny,
počet jeho měsíců je ve tvé moci,
nepřekročí cíl, jejž jsi mu vyřkl.
Odvrať od něho své oči, ať si poodechne
jako nádeník, který je rád, že má den za sebou.
Stromu zbývá aspoň naděje,
že i když podťat, začne rašit znovu
a že jeho výhonky růst nepřestanou,
byť odumřel jeho kořen v zemi
a na prach ztrouchnivěl jeho pařez.
Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek.
Zemře-li muž, rozpadne se.
Zhyne-li člověk, kam se poděl?
Z moře se vytratí vody, řeka opadne a vyschne;
člověk ulehne a nepovstane
a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.

Naděje i ve smrti
Kéž bys mě skryl v podsvětí
a schoval mě, než pomine tvůj hněv,
stanovil mi lhůtu a pamatoval na mě.
Kdyby mohl ožít muž, jenž zemřel,
čekal bych po všechny dny své služby, až budu vystřídán.
Zavolal bys a já bych se ozval,
až se ti zasteskne po díle tvých rukou.
A kdybys pak počítal mé kroky, nedbal bys už mého hříchu,
zapečetěna by byla do uzlíku má nevěrnost,
moji nepravost bys zastřel.
Také hora se rozpadne a zřítí, i skála se pohne z místa;
voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země;
tak ničíš naději člověka.
Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde,
měníš jeho tvář a vyhostíš ho.
Neví, jsou-li jeho synové ve cti,
není mu známo, jsou-li v nevážnosti.
Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.“