Jób. První řeč Sófarova.

První řeč Sófarova

Chvála Boží milosti
Na to navázal Sófar Naamatský slovy:
„Má takové množství slov zůstat bez odpovědi?
Má mluvka být v právu?
Mohou lidé k tomu, co povídáš, mlčet?
Máš ty se dál vysmívat a nikdo tě neusadí?
Říkáš: ,Co jsem zastával, je ryzí, jsem před tebou čistý.,
Jen kdyby Bůh promluvil a otevřel rty proti tobě,
prozradil by ti taje moudrosti;
dvojnásobný trest k záchraně vede.
Věz, že Bůh chce zapomenout na tvé nepravosti.
Dokážeš vystihnout Boha
či obsáhnout dokonalost Všemocného,
jež nebesa převyšuje? Co chceš dělat?
Hlubší je než posvětí. Co o tom víš?
Její míra je delší než země, širší nežli moře.
Chce-li změnit, uzavřít, svolat, kdo ho odvrátí?
Ano, on zná falešníky, vidí ničemnosti – a srozuměn není.
Může tupec, dostat rozum?
Narodí se hříbě divokého osla jako člověk?

Vyhlídka na nový život
Jestliže teď napravíš své srdce a vztáhneš své ruce k Bohu,
jestliže dáš ruce pryč od ničemností,
nepřipustíš, aby ve tvém stanu přebývala podlost,
tedy pozdvihneš tvář bez poskrvny,
budeš jak odlitý z bronzu, nepocítíš bázně,
zapomeneš na trápení,
bude ve tvých vzpomínkách jak voda, která uplynula.
Nadejde ti věk jasnější nad poledne, chmury obrátí se v jitro.
Doufej, naděje ti kyne, pohleď, budeš uléhat v bezpečí.
Budeš odpočívat a nikdo tě nevyděsí,
získat tebe budou si přát mnozí,
kdežto svévolníkům vypoví zrak, ztratí útočiště,
jejich nadějí je: vydechnout duši. „