Jób. Třetí odpověď Jóbova Elífazovi.

Třetí odpověď Jóbova Elífazovi

Touha po Boží blízkosti
Jób na to odpověděl:
„Také dnes zní moje lkaní vzpurně,
vzdychám pod rukou, která mě tíží.
Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu.
předložil mu svou při a plno důkazů by podala má ústa.
Chtěl bych vědět, jakými slovy by odpověděl,
porozumět tomu, co mi řekne.
Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou?
Nikoli, jistě by mi popřál sluchu.
Jako přímý bych se před ním obhajoval,
navždy unikl bych svému soudci.
Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu,
skryje-li se vpravo, neuvidím to.

Hrůza z Boží blízkosti
Zato on zná moji cestu, ať mě zkouší, vyjdu jako zlato.
Má noha se přidržela jeho kroků,
držel jsem se jeho cesty, neodchýlil jsem se,
od příkazů jeho rtů jsem neodstoupil,
řeči jeho úst jsem střežil víc, než vlastní cíle.
Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí?
Udělá, co se mu zachce.
Jistě splní, co mi určil, má k tomu dost moci.
Proto se ho hrozím,
chci mu porozumět, ale mám z něho strach.
Bůh naplnil úzkostí mé srdce. Všemocný mě naplnil hrůzou.
Jen proto jsem v temnotách provždy neumlkl,
že se přede mnou zahalil mračnem.

Zlořády mezi lidmi
Když nejsou před Všemocným skryty časy,
proč ti, kdo ho znají, jeho dny nepostřehnou?
Mocní posouvají mezníky, pasou uchvácené stádo,
odvádějí osla sirotkům a vdově berou býka do zástavy,
ubožáky odstrkují z cesty;
musejí se skrývat všichni utištění v zemi.
Ti jsou jak divocí oslové v poušti:
vycházejí za svou prací, za úsvitu hledají si pokrm,
v pustině hledají chléb pro omladinu.
Sklízejí z pole, jež není jejich, oberou vinici svévolníka.
Nocují nazí, protože nemají oděv, ani přikrývku v chladu;
prudkými horskými dešti promočeni
nemají útočiště, ke skále se tisknou.
Tamti uchvacují sirotka od prsu,
vymáhají zástavu od utištěného.
Tito chodí nazí, bez oděvu, hladoví snášejí cizím snopy;
Mezi jejich zídkami lisují olej,
šlapou ve vinných listech a mají žízeň,
ston umírajících zaznívá z města, prokláni volají o pomoc.
Avšak tyto nepatřičnosti Bůh nepůsobí.
Tamti se bouří proti světlu, neznají se k Božím cestám,
nesetrvávají na jeho stezkách.
Za světla povstává vrah a vraždí utištěného ubožáka,
i v noci se plíží jako zloděj.
Též oko cizoložníka se drží v přítmí,
Říká: ,Nikdo mě nespatří,, tvář si zahaluje rouškou.
Za tmy se do domů vloupávají, za dne se zamykají,
o světle nechtějí vědět.
Jim všem je jitro šerem smrti, s hrůzami šeré smrti se znají.
Takového rychle vezme voda,
jeho úděl na zemi je zlořečený,
neobrací se na cestu do vinic.

Přání a skutečnost
Suchopár a žár pohlcuje sněhové vody
a podsvětí ty, kdo hřeší.
Ať na něho zapomene i matčino lůno,
ať si na něm pochutnají červi; nebude ho nikdy vzpomenuto.
Podlost bude roztříštěna jako dřevo.
Odírá neplodnou, která nerodí,
a vdově neprokáže dobrodiní.
I vznešeně zachovává Bůh svou mocí;
povstane-li nikdo si není životem jist.
Dopřává člověku bezpečí a on se má oč opřít,
ale oči má upřené na jejich cesty.
Nakrátko jsou povýšeni a už zanikají,
sehnuti jsou jako ti, co hynou, vadnou jako vršky klasů.
Není tomu tak? Kdo obviní mě ze lži?
Kdo moji řeč za nic nemá?“