Jste nemocný? Tím pádem nespolehlivý. Tak jděte do výroby

I takový projev pozdě nalezené velkorysosti je ale v dnešních Vodňanech výjimkou. Smutně to ilustruje příběh zaměstnance, který tu po několik let pracoval v organizační části podniku.
„Pracoval jsem tam čtyři roky. Na konci jsem dostal zápal plic. Muselo to být i z práce. Z teplé kanceláře jsem neustále vybíhal ven na rampy, kde byl v zimě nějaký jeden stupeň. Pořád jsem se-děl pod umělým osvětlením u počítače. Určitě se na mně podepsal i stres, konflikty – atmosféra v drůbežárnách není nijak přátelská. Nejsem typ, co věci ventiluje. Spíš držím všechno v sobě,“ rozpo¬vídal se sympatický člověk středního věku v restauraci v centru Vodňan nad sklenicí minerálky.
Už nás nepřekvapuje, že ani on si nepřeje zveřejnit své jmé¬no. „Nikdy nevíte, jestli se tam nebudete muset vrátit, nebo jestli nebudete potřebovat práci pro dítě,“ říká. Pak pokračuje v líčení svého příběhu: „Několik měsíců jsem se léčil. Když jsem mohl konečně zase nastoupit, zjistil jsem, že mě chtějí přeřadit do vý¬roby. To bych šel s platem o šest tisíc dolů. Využili toho, že mi končila pracovní smlouva. Naštěstí jsem dostal jinou pracovní nabídku, a tak jsem po ní sáhl všemi deseti,“ vypráví.
Vůbec nejdrsnějším způsobem ilustruje přístup vedení k za¬městnancům jeho mladá kolegyně, která v podniku pracuje s pře¬stávkou už pět let. „To nám jednou vedení řeklo, že drůbežárny prodělaly. A že prý to musí zaplatit z našich peněz. Vzali tři tisíce dělníkům a čtyři tisíce lidem v administrativě. Ženský brečely, jak mají s deseti tisíci, které jim zbyly, uživit rodinu. Někdo to nevydržel a napsal Babišovi e-mail. Ten tam poslal nějakou svoji manažerku,“ vypráví. „A víte co? Zjistilo se, že si to manažeři chtěli ztopit pro sebe,“ líčí. Po „kontrole shora“ ředitelé museli zadržené peníze zaměstnancům vrátit.
Co tedy o stavu své výkladní skříně ví Andrej Babiš? „Za celou dobu, co jsem tam pracoval, tu byl jen jednou,“ zmiňuje se při na¬šem rozhovoru již zmíněný člověk, kterého po dlouhé nemoci chtěli přeřadit z administrativy do výroby. „Byla to skoro legrace. Kdyby to šlo, i tráva by se kvůli němu tenkrát natírala nazeleno. Vysazovaly se květiny, navozily se tam truhlíky, které překážely při nakládání kuřat. Oškliví nebo potetovaní zaměstnanci dostali volno a muse¬li zůstat doma. No a cizinci museli být schovaní úplně…“ usmívá se při vzpomínce na přípravy před Babišovou návštěvou jako nad divadelní scénou z pera ruského dramatika z předminulého století.
„Babiš pak přišel a zdržel se všeho všudy několik minut. Všich¬ni stáli v pozoru. Prošel tam v bílých holinách a v bílém plášti se svou suitou a zase zmizel,“ vypráví. „Schovat cizince“ může li¬dem v Agrofertu připadat jako výborný nápad. Fungoval ale jenom na Babiše. Státní úřad inspekce práce uložil za nelegální zaměstná¬vání vloni 705 pokut v celkové výši jednasedmdesát milionů korun. Nejvyšší možnou pokutu, deset milionů korun, dostala dva roky po sobě firma Edvarda Petříka, která nelegálně zprostředkovávala práci šestnácti Vietnamcům na pozici výrobních dělníků v areálu potravinářského závodu Vodňanská drůbež v Modřicích u Brna.