Útok na "Dvojčata".

Na ten den, před 21 lety, nikdy nezapomenu...
Byl to naprostý šok!!! Byla jsem z toho úplně vyřízená..., cítila jsem naprostou prázdnotu...
Jak se říká, "blesk z čistého nebe"...
Tehdy jsem ještě pracovala v DP, tedy v pohodě..., vzhledem k tomu, co se po mně chtělo,
a kolik jsem za to dostávala...., Nirvána!!! :-)))
To, co se stalo, se mnou otřáslo..., zviklalo, zpochybnilo vše... Musela jsem se k "tomu" postavit..., něco udělat... Uvědomila jsem si, že nestačí jen tak být...
Tenkrát jsem si kupovala, četla Respekt..., a narazila jsem v něm na přílohu o dobrovolnictví... A tak jsem do toho šla, otevřel se mi nový prostor...
Začínala jsem na LDN, kde jsem s hrůzou viděla, jak to tam, na určitých odděleních vypadá... + pak další na dětské onkologii...
Svět se mi změnil, rozšířil, spolu se slzami, vztekem, jak to je..., ale došlo k naplnění..., nikdy jsem nelitovala, že jsem do toho šla...
Samozřejmě došlo k odcizení od lidí, kteří nejen neprožívali "Dvojčata", ale i osudy lidí, neznámých lidí, které jsem poznávala v nemocnici.. Měla jsem pocit, že ostatní, ač jsem jim barvitě líčila osudy, od toho "utíkají"..., nechtějí o tom slyšet, mluvit, chovají se jako pštrosi... Smutné poznání,
ale každičká chvilka, kdy jsem mohla být oporou, naslouchajícím, to vše překonala...
Ta možnost být člověkem, byla krásná, smysluplná...
Pravda, od té doby "systému" nevěřím..., nevěřím světu..., a k mému podivení, nedošlo k důvěře, kterou jsem očekávala...
Jak se to říká ve škole dětem - "Poučení z dějin". To se říká, ale nedělá se to... Bez ideologie, bez předsudků, prostě se to neděje...
Ten den, před 21 lety, změnil svět!, bohužel ne tak, jak by bylo potřeba...
Lituji, je mi smutno, stydím se, v jakém stavu, ten svět, předáváme dál...
Chtěla bych věřit, že se to zlepší, ale nevidím ani kousek "světélka v tunelu"...,
ale bez víry by se člověk zbláznil..., to nechci..., a tak v tu změnu -
VĚŘÍM!!!