Jób. Závěrečná řeč - Nářek nad současným ponížením.

Nářek nad současným ponížením
Avšak nyní se mi vysmívají
ti, kteří jsou mladší než já, jejichž otců jsem si vážil tak málo,
že jsem je nestavěl ani ke svým ovčáckým psům.
K čemu je mi síla jejich rukou, když zhynula jejich svěžest?
Nouzí a hladověním vyčerpáni ohlodávají suchopár
od včerejška pustý, zpustošený,
trhají lebedu mezi křovím a kořen kručinky jim je chlebem.
Byli vypuzeni z obce, pokřikovali za nimi jako za zlodějem;
musejí bydlet ve srázných úvalech,
v podzemních slujích a pod útesy,
hýkají v křoví, zalezlí pod kopřivami,
bloudové, bezejmenní, ze země vymrskaní.
A teď jsem jim předmětem popěvků a řečí;
hnusí si mě a vzdalují se ode mne,
nestydí se mi do tváře plivat.
Bůh rozvázal mé stanové lano, pokořil mě,
a oni všechny zábrany odhodili.
Vyvstávají z pravé strany jako roj, podrážejí mi nohy,
navršili proti mně cesty ze svých běd,
rozkopali moji stezku, usilují o můj pád a nebrání jim nikdo.
Jakoby širokou průrvou přicházejí, valí se uprostřed trosek.
Proti mně se obrátily hrůzy,
jako vítr pronásledují mě za šlechetnost,
jako oblak odplynula moje spása.
A nyní je vylita má duše ve mně, chopily se mě dny pokoření.
V noci mě bodá v kostech, hlodá mě bolest neutuchající.
Pro úpornou bolest se změnil můj oděv,
sevřela mě jako pás suknici;
jsem smeten do bláta, podoben prachu a popelu.
Volám k tobě o pomoc, a ty mi neodpovídáš,
stojím tu, měj pro mě pochopení.
Změnil ses mi v krutého protivníka,
strojíš mi úklady svou mocnou rukou.
Unášíš mě větrem jako na voze, až mě opouštějí smysly.
Vím, že mě předáš smrti,
přivedeš do domu, kde se setká všechno živé.
Nikdo nepodá ruku do sutin,
kdyby z nich hynoucí o pomoc volal.
Neplakal jsem snad za krušných dnů,
nestaral jsem se o ubožáka?
Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo,
čekal jsem na světlo, a přišlo mračno.
Mé útroby neklidně vřou, mám před sebou dny utrpení.
Chodím zarmoucen, ačkoli nepálí slunko,
povstávám ve shromáždění a volám o pomoc.
Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů.
Kůže na mně zčernala, kosti mám horkostí rozpálené.
Má citera zní při truchlení, moje flétna při hlasu plačících.“