Jób. Závěrečná slova - Očistná přísaha.

Očistná přísaha
„Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima,
jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?
Jaký je úděl od Boha shůry, dědictví od Všemocného z výšin?
Zdali ne bědy pro bídáka
a neštěstí pro pachatele ničemností?
Nevidí snad Bůh mé cesty a nepočítá všechny mé kroky?
Jestliže jsem licoměrně jednal
a moje noha spěchala za lstí,
ať mě Bůh zváží na vážkách spravedlnosti
a pozná mou bezúhonnost.
Jestliže se můj krok odchýlil od cesty
a mé srdce si šlo za mýma očima
nebo poskvrna ulpěla na mých dlaních,
ať jiní sní, co zaseju, a moji potomci ať jsou vykořeněni.
Jestliže se mé srdce dalo zlákat cizí ženou
a já jsem strojil nástrahy u dveří svého druha,
ať moje žena jinému mele a jiní ať se sklánějí nad ní.
Byla by to přece mrzkost, nepravost hodná odsouzení,
byl by to oheň, jenž zžírá v říši zkázy,
který do kořenů zničí všechnu mou úrodu.
Jestliže jsem porušil právo svého otroka či otrokyně
když se mnou vedli spor,
co bych měl udělat, až Bůh povstane,
co mu odvětím, až mě bude stíhat?
Což ten, který mě učinil v mateřském životě, neučinil i jeho,
nebyl to týž, který nás připravil v lůně?
Jestliže jsem odmítl nuzákovo přání,
oči vdovy nehal hasnout v beznaději
a sám pojídal své sousto, aniž z něho též sirotek jedl –
ten přec od mládí už se mnou rostl jak u otce,
také vdovu jsem od života své matky vodil -,
jestliže jsem viděl hynoucího bez oděvu,
že se ubožák čím přikrýt nemá,
jestliže mi jeho bedra nežehnala
za to, že se ohřívá vlnou mých jehňat,
jestliže má ruka hrozila sirotkovi,
ač jsem v bráně viděl, že mu mohu pomoci,
ať mi odpadne lopatka od ramene
a paže se mi vylomí z kloubu.
Propadl bych jistě strachu, bědám Božím,
na nic bych se nevzmohl před jeho vznešeností.
Jestliže jsem svou důvěru složil v zlato,
třpytivému zlatu říkal: ,V tebe doufám,,
jestliže jsem se radoval, že jsem tak zámožný,
že má ruka nabyla úctyhodného jmění,
jestliže jsem viděl světlo sluneční, jak září,
a měsíc, jak skvostně pluje po obloze,
a mé srdce potají se dalo zlákat,
abych polibek svých úst jim rukou poslal,
i to by byla nepravost hodná odsouzení,
neboť bych tím zapřel Boha shůry.
Jestliže jsem se radoval ze zániku toho, kdo mě nenáviděl,
a byl rozjařen, že potkalo ho něco zlého –
vždyť jsem nedal svým ústům zhřešit,
nevyprošoval jsem si pro něho kletbu,
lidé z mého stanu si nestěžovali:
,Kéž by nám dal trochu masa, nejsme sytí.,
cizinec nezůstal přes noc venku,
pocestnému jsem otvíral dveře -,
jestliže jsem po lidsku své přestoupení skrýval,
nepravost svou tajně uložil v své hrudi,
že bych se byl lekal počestného davu
a že bych se opovržení lidských čeledí děsil,
pak ať zmlknu a nevyjdu ze dveří.
Kéž bych měl někoho, kdo by mě vyslyšel!
Zde je mé znamení. Ať mi Všemocný odpoví.
Můj odpůrce sepsal zápis.
Klidně si jej vložím na rameno, ovinu si jej jak věnec.
O každém svém kroku mu povím,
Jako vévoda přistoupím k němu.
Jestliže má půda proti mně křičela
a její brázdy přitom plakaly,
jestliže jsem její sílu spotřeboval bez placení
a její vlastníky odbýval,
ať místo pšenice vzejde trní, místo ječmene býlí.“

Zde končí Jóbova slova.