Jób. Závěrečná slova Jóbova.

Závěrečná slova Jóbova

Vzpomínky na zašlé štěstí
Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:
„Kéž by mi bylo jako za předešlých měsíců,
Jako za dnů, kdy mě Bůh střežil,
kdy jeho kahan mi nad hlavou zářil
a já jsem temnotou šel v jeho světle,
jako se mi vedlo za dnů mé svěžesti,
kdy můj stan byl místem důvěrného rozhovoru s Bohem,
kdy ještě Všemocný byl při mně a kolem mne moje čeleď,
kdy se mé nohy koupaly ve smetaně
a skála mi vylévala potoky oleje.
Když jsem procházel branou vzhůru k městu,
abych na náměstí zaujal své místo,
mladíci, jak mě viděli, ztichli, kmeti povstávali a zůstali stát,
velmoži se vystříhali řečí, kladli si na ústa ruku,
hlas vévodů tichl, jazyk jim přilnul k patru.
Čí ucho o mně slyšelo, ten mi blahořečil,
a oko, které mě vidělo, svědčilo pro mě,
že jsem utištěného zachránil, když volal o pomoc,
i sirotka, který neměl, kdo by mu pomohl.
Žehnání hynoucího se snášelo na mne
a srdce vdovy jsem pohnul k plesání.
Oblékal jsem spravedlnost, to byl můj oděv;
jak říza a turban bylo mi právo.
Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou,
ubožákům jsem byl otcem,
spor neznámých jsem rozsuzoval,
bídákovi jsem však zvyrážel tesáky,
ze zubů mu vyrval kořist.
Říkal jsem: ,Zahynu se svým hnízdem
a rozmnožím své dny jako Fénix.
Můj kořen se rozloží při vodách,
na mém větvoví bude nocovat rosa.
Moje sláva se mi bude obnovovat
a můj luk v mé ruce bude stále pružný.,
Poslouchali mě a na mě čekávali, umlkli při mé radě;
po mém slovu už nic neměnili,
má řeč na ně kanula jak rosa.
Čekávali na mě jako déšť, otvírali ústa jak po jarním dešti.
Usmíval jsem se na ně, když ztráceli víru,
a oni neodmítali světlo mé tváře.
Když jsem volil cestu k nim, seděl jsem v čele,
bydlel jsem jako král mezi houfy,
jako ten, kdo těší truchlivé.